Green European Journal

Pět let poté, co se v Evropě vzedmula „zelená vlna“, dominuje politické diskusi před evropskými volbami strach a polarizace. Levice proto musí klást důraz na pozitivní hodnoty a posilovat je pomocí příběhů založených na naději.

Když se stranám zelených v roce 2018 překvapivě dobře zadařilo ve volbách v Belgii, Lucembursku a Německu, hovořilo se o „zelené vlně naděje“. Zdálo se, že zelené strany uspěly i díky tomu, že se držely svých hodnot — například se staly hlasem mnoha Evropanů, kteří si přejí vstřícnou migrační politiku.

Přestože tato zelená vlna obstála i v evropských volbách v roce 2019, následně převládly narativy pravicových populistů, zdůrazňující témata bezpečnosti a migrace. O pět let později jsou v mnoha zemích Evropské unie ve vládě krajně pravicové strany, v jiných jejich rétorika dominuje politické debatě a zelená politika vyvolává rostoucí odpor.

Pokud chtějí zelené strany nastolovat agendu pro volby do Evropského parlamentu letos v červnu, nemohou pouze reagovat na události a oponenty a kopírovat přitom pravicové narativy strachu a obviňování. Nová zelená vlna naděje je možná pouze tehdy, pokud za ní budou stát nové hlasy, hodnoty a vize.

Workshopy o naději se stovkami levicových aktivistů z celé Evropy, které pořádala na svém letním táboře v červenci 2023 Federace mladých evropských zelených (FYEG), ukázaly, že většina z nich si přeje v politice více příběhů založených na empatii, naší odpovědnosti při vzájemné péči a sdílené lidskosti. Co chybí, jsou prostředky, jak tato vyprávění uvést v život.

Naděje v temných časech

V dnešní době plné nejistoty je strach jako osobní emoce normální, instinktivní reakcí. V politice ovšem strach jako emoce může způsobit, že voliči budou ještě více tíhnout k rozdělujícímu pohledu na svět a hledání obětních beránků.

V zeleném aktivismu i levicové politice obecně jsme často vystaveni používat sdělení založená na strachu jako prostředek ke zvýšení povědomí o nějakých hrozbách. Vědecké poznatky o tom, jak funguje lidský mozek, nás ovšem učí, že strach je biologicky určen k tomu, aby nám umožnil bránit se bezprostřednímu fyzickému nebezpečí. K reakcím na systémová, existenční rizika je méně vhodný.

Z hlediska potřeb zelené politiky, která vyžaduje hluboké změny v chování a postojích, sdělení založená na strachu aktivují nesprávnou část mozku. Strach vyvolává v našem těle biologickou reakci — způsobuje například uvolnění stresových hormonů, jako je kortizol, nebo zvýšení srdeční frekvence, což nás připravuje na bezprostřední fyzické nebezpečí.

Zároveň se tím vypínají části našeho mozku, které jsou spojené s reflexivním myšlením a empatií, což nás vede k upřednostňování vlastních zájmů před soucitným, dlouhodobým myšlením ve společném zájmu. Přesně takové myšlení je přitom nezbytné pro vytváření smysluplné politiky například v oblasti ochrany klimatu.

Zelené strany by proto měly pěstovat spíše ty politické emoce, které zvýší pravděpodobnost podpory jejich cílů a jejich uskutečňování. Emoce založené na strachu, jako je hněv a znechucení, jsou trochu jako fosilní paliva: mohou nám dát krátkodobý příval energie, ale jejich znečišťující vedlejší důsledky zůstanou v našem politickém ekosystému ještě dlouho poté, co je spotřebujeme.

A protože lidé jsou vybaveni zrcadlovými neurony, které replikují pocity, jež vidíme u ostatních, hněv jedné části společnosti zákonitě vyvolává hněv i u ostatních.

Strach je pro demokratickou společnost toxickou emocí.

Filosofka Martha Nussbaumová v této souvislosti tvrdí, že strach je pro demokratickou společnost toxickou emocí. Demokratická společnost totiž vyžaduje vzájemnou důvěru, která umožňuje spolupráci. Autoritáři chtějí mít lidi vystrašené a rozdělené právě proto, aby jim mohli snáze vládnout a koncentrovat neomezenou moc.

Naděje, píše Nussbaumová, je emoce, která z nás přetéká směrem ven, zatímco strach nás nutí se od ostatních stahovat do sebe. Právě v dobách nejistoty jsou zapotřebí politická hnutí, která budou pěstovat odolnost a solidaritu, díky níž budou lidé držet pospolu, místo aby se od sebe vzdalovali.

Naděje nabízí alternativy

Naděje stojí na myšlence, že zítřek může být lepší než dnešek, pokud se o to lidé společně zasadí. Na rozdíl od optimismu a pozitivity, které by se uprostřed krize mohly jevit jako falešné nebo otravné, v sobě naděje zahrnuje strategické zaměření na to, jak temnými časy projít společně a dosáhnout potřebných změn.

Naděje je mezi „pozitivními“ emocemi výjimečná také tím, že ji jako lidé aktivujeme právě proto, abychom zvládli těžké životní okamžiky. Je zdrojem odolnosti, která nám umožňuje zachovat klid, rozvahu a odhodlání, abychom mohli lépe reagovat na zkoušky, jimž jsme vystaveni.

Bez jasné výzvy k akci mohou naléhavé zprávy o trudných poměrech vyvolat sklíčenost, zoufalství a únavu ze soucitu. Lidé musí vidět, že změna je možná. Proto jsou poselství jako „Yes, We Can“ Barracka Obamy nebo „Wir schaffen das“ Angely Merkelové důležitým zdrojem politické angažovanosti.

Pouze pokud lidé věří, že „to má cenu“, je pravděpodobné, že si vyhrnou rukávy a podpoří odvážnou politiku, jako je třeba přijímání nově příchozích nebo transformace městského prostoru.

Pouze pokud lidé věří, že „to má cenu“, je pravděpodobné, že si vyhrnou rukávy a podpoří odvážnou politiku, jako je třeba přijímání nově příchozích nebo transformace městského prostoru.

Když Alexandria Ocasio-Cortezová a další američtí demokraté představovali program Zelené nové dohody (Green New Deal), zveřejnili při té příležitosti také video „Poselství z budoucnosti“. To se jakoby zpětně ohlíží za zaváděním navrhovaných politických opatření, a ukazuje přitom, jak by po nich společnost vypadala, a jakou roli by při jejich uskutečňování hráli obyčejní lidé.

Video končí poselstvím „můžeme být tím, co máme odvahu vidět“ — to je další politické ponaučení z vědeckého zkoumání lidského mozku, které se běžně využívá v oblasti sportu.

Ocasio-Cortezová tak představila alternativní, nadějnou vizi budoucnosti. O něco podobného se snaží solarpunk — umělecké hnutí, které si představuje budoucnost, v níž lidstvo žije v souladu s přírodou, jako protiklad k dystopickému kyberpunku.

Zelená politika by se měla chtít připodobnit právě vizím solarpunku, protože lidé mají prediktivní mozky: potřebují si něco představit, aby toho pak chtěli dosáhnout. Evropská politika přitom v současnosti nabízí jen málo důvodů k naději.

Odvážnější politika inspirovaná solarpunkem by nabízela vize lepší budoucnosti, pro kterou stojí za to jít k volbám a občansky se angažovat. V únoru 2023 například německá strana Zelených ve volební kampani ukázala občanům Berlína, jak by její dopravní politika změnila jejich okolí: více stromů, více cyklostezek a pěších zón — ale především více sousedských vztahů.

Takové jednoduché cvičení by měly strany Zelených opakovat na evropské úrovni: jak by vypadala naše společnost s větší svobodou pohybu, důslednou reakcí na klimatickou krizi a větší rovností a rasovou spravedlností?

V USA byla Zelená nová dohoda úspěšným příkladem toho, jak může vypadat posun takzvaného Overtonova okna — rámce toho, co je v politice považováno za reálné. Jádrem konceptu Overtonova okna je idea, že radikální myšlenky se mohou dostat do hlavního proudu, pokud o nich dostatečné množství lidí začne mluvit.

Zelená nová dohoda získala příznivce a rozzuřila odpůrce, takže o ní obě strany dál mluvily. Myšlenka se stala natolik významnou, že následně inspirovala Zelenou dohodu Evropské unie.

Poučení pro letošní volby do Evropského parlamentu je jasné: pokud zelené strany chtějí dostat své nápady do středu politické debaty, musí o nich mluvit. Místo aby se snažily zvýšit svou věrohodnost přejímáním témat z mainstreamu a naskakováním na diskuse o migraci nebo zahraniční politice, měly by akcentovat své ústřední zelené a levicové hodnoty.

Naděje je radikální

Klíčem k vyvolání nové zelené vlny je tedy odvážné prosazování levicových hodnot v jakékoli oblasti: od migrace po klimatickou spravedlnost, od podpory Ukrajiny po boj proti islamofobii a antisemitismu. Radikální krajní pravici, která v politické debatě vyzdvihuje ta nejkontroverznější a nejrozporuplnější témata vyvolávající strach, může v boji o pozornost konkurovat jen zelený program, který bude radikální.

Abychom změnili dominantní politický narativ, musíme měnit to, co je v politice považováno za  rozumné — a nepřizpůsobovat svá slova tomu, co zrovna hlásají novinové titulky. Přední levicová expertka na komunikaci Anat Shenkerová-Osoriová politikům a političkám zdůrazňuje, aby se jasně hlásili ke svým hodnotám a přesvědčením: „Dobrá komunikace neznamená říct to, co je populární, ale dělat populárním to, co je třeba říct.“

Smyslem dobré politické komunikace je zvýšit pravděpodobnost, že se lidé postaví za vaše hodnoty — ne jen přesvědčivě obhajovat určitou aktuální politiku. Kognitivní lingvista George Lakoff říká, že levicoví voliči obvykle sdílí světonázor „pečujícího rodiče“, který je postaven na empatii, starostlivosti a naději.

Nadace Common Cause (Společná věc) zase zdůrazňuje, že zelené strany sdílejí společný soubor soucitných hodnot s rozmanitými hnutími za sociální spravedlnost. Pokud posílí hodnoty, na nichž stojí požadavky, jako je manželství pro všechny, může to prospět jak stranám, tak s nimi spřízněným hnutím.

Zelené strany by tedy měly svůj program obhajovat s odkazem na „vnitřní“ lidské hodnoty, jako je sociální spravedlnost, spojení s přírodou a péče o druhé, a musí se vyhnout pokušení předkládat pouze racionální, účelové argumenty, které se odvolávají na „vnější“ hodnoty typu bezpečnost a bohatství, tedy například argumenty založené na ekonomických nebo bezpečnostních dopadech změny klimatu.

Podobně je třeba vyzývat k humánní migrační politice prostě kvůli péči o druhé lidi, a ne kvůli ekonomickým argumentům, jako je poptávka po zahraniční pracovní síle na evropských trzích práce.

Vyprávění založená na vnitřních hodnotách mohou Evropany přesvědčit, že v nadcházejících evropských volbách by měla převážit empatie, naše odpovědnost starat se jeden o druhého a sdílená lidskost. Pandemie Covid-19 ukázala, jak důležité jsou pro naše přežití spolupráce, instituce podporující mezinárodní solidaritu a politika založená na péči, vzájemném respektu a sdílené lidskosti.

Zelené strany musí usilovat o to, aby byly stejně suverénní a efektivní v používání sdělení založených na „vnitřních“ hodnotách, jako jsou populisté, když používají sociální média k šíření strachu a „vnějších“ hodnot sobeckého sebezájmu.

Metodou fokusních skupin bylo před volbami do Evropského parlamentu v roce 2019 zjištěno, že jednoduché pojmy jako empatie, péče a společenství u Evropanů stále silně rezonují a dobře popisují to, co si občané přejí, když mluví o budoucnosti svých společností.

Na našich komunikačních seminářích o naději aktivisté z různých tematických oblastí i zemí instinktivně vyjadřují tytéž vnitřní hodnoty, ale jen zřídka je používají ve svých každodenních sděleních. Pokud však sdělení neustále neopakujete, nemáte šanci dostat jej do politického mainstreamu.

Zelené strany musí jednat z přesvědčení, že většina Evropanů sdílí jejich hodnoty, a mít odvahu držet se politického slovníku, který je odráží. Slova jako péče, empatie a láska působí v politickém prostoru těžkopádně a nesourodě, ale pokud jsou používána správně, mají moc změnit způsob, jímž lidé politicky uvažují.

Politici jako Barack Obama, novozélandská Jacinda Ardernová, turecký Ekrem İmamoğlu, slovenská Zuzana Čaputová a nejnověji český Petr Pavel znovu a znovu dokazují, že voliči odměňují ty, kdo v nich vidí dobro. Jinak řečeno, jak píše Lakoff ve své knize, „voliče zajímá v první řadě morální perspektiva a až v druhé řadě konkrétní detaily politiky“.

Aby se zeleným stranám dařilo, musí se zaměřit na prostý, ale náročný úkol formulovat základní morální hodnoty, na nichž teprve stojí praktické cíle jejich politiky. Mladí zelení, kteří tato cvičení prováděli na loňském letním táboře FYEG, dospěli ke sdílenému souboru vnitřních hodnotových přesvědčení, jako je víra ve společenství, pospolitost a harmonii s přírodou.

Tyto myšlenky se nyní FYEG snaží uvést do praxe ve svých kampaních zaměřených na migraci, mír a bezpečnost, v nichž zdůrazňují, že budoucnost máme pod kontrolou a můžeme ji sami utvářet.

Naděje znamená jednat

Abychom v lidech probudili politickou naději, musíme jim nabídnout prostředky ke tvořivému jednání. Naděje je sval, který musí být procvičován prostřednictvím činnosti, která uvádí hodnoty do žité každodenní praxe a dává lidem pocit kontroly nad vlastním osudem.

Má-li zelený politický aktivismus oslovit více lidí, měl by pracovat s lidskou touhou po spojení a sounáležitosti. To znamená využít také potenciál aktivit, které se nemusí jevit jako tradiční formy politického jednání.

Řada výzkumů například ukazuje, že pobyt v přírodě pomáhá zvládat stres a může být vhodný i pro zvládání politického strachu. Činnosti, jako je pobyt v lese, uvádějí lidský mozek do stavu, kdy je odolný vůči stresu a otevřený soucitnému a hloubavému myšlení — také proto, že spouštějí uvolňování oxytocinu, hormonu spojeného s láskou a soucitem.

Mohou také pomoci aktivovat mnoho vnitřních hodnot, které se navzájem posilují. Spojení s přírodou může například posílit naše odhodlání prosazovat hodnoty sociální spravedlnosti.

Úspěch britského kolektivu pozorovatelů ptáků Flock Together, sdružujícího lidi jiné než bílé barvy pleti, ilustruje, že má-li mít dobré politické jednání trvalý účinek, musí zasahovat do každodenního života a dávat lidem pocit sounáležitosti a schopnosti spolupracovat.

Když si aktivisté na našich tréninzích o naději často mají představit, jak lidé jednají podle svých hodnot a vizí, přicházejí často právě s takovýmito obrazy rozmanitých skupin lidí, které se setkávají a spolupracují v parcích či komunitních centrech.

Politické organizování kolem ochrany přírody může pro zelené strany představovat způsob, jak podpořit hodnoty, které dělají naše životy smysluplnými — podobně jako křesťanští demokraté pracují s náboženstvím nebo sociální demokraté s odborovým organizováním. Není ostatně náhodou, že pravicové populistické strany jako Fidesz nebo Alternativa pro Německo v posledních letech sílí především v místech, kde infrastruktura pro setkávání a vytváření společenství do značné míry chybí.

Naše společenství utváří naše hodnoty, nikoli naopak. To je zásadní poznatek, který pravicoví populisté dobře znají, ale mnozí na levici jej k vlastní škodě zapomněli. Cokoliv, co tvoří společenství, je tedy politické, a to, co se počítá jako politické, je definováno těmi nejlépe organizovanými a nejsoudržnějšími společenstvími.

Naděje je nakonec silnější než strach

Tváří v tvář vzestupu politiky krutosti a nenávisti mají mnozí aktivisté nutně pochybnosti, jak může naděje se strachem, hněvem a rozdělováním vůbec soupeřit. Tento postoj však přehlíží moc vnitřních hodnot, které stojí v jádru levicové politiky. Touha po spojení s přírodou je například vryta do každého z nás. Jen čeká na probuzení.

Je na zelených, aby probouzeli a politicky zužitkovali právě tuto vrozenou radost a vášeň pro svět kolem nás, kterou mnoho lidí projevuje také na internetu (jen pomyslete na přitažlivost videí se zvířaty) — zatímco krajní pravice těží politický kapitál z temných zákoutí sociálních sítí, plných konspiračních teorií.

Zelené politické strany by měly ve své komunikaci hledat inovativní způsoby, jimiž politicky aktivují silné emoce, jako je obdiv, vděčnost, úžas, radost a dokonce láska. Jak naznačil nedávný výzkum, že aktivace úžasu — například prostřednictvím krásy umění — může zvýšit pravděpodobnost, že lidé přivítají ve svém sousedství nově příchozí.

Právě přímé jednání, jako je pořádání večeří pro nově příchozí nebo pozorování ptáků společně s místními, může vést k příznivým výsledkům, kterých mediálními sděleními, posty na sociálních sítích, a tiskovými konferencemi nikdy nedosáhneme.

I malé akce se tak mohou stát politicky relevantními, pokud budou symbolizovat a posilovat hodnoty a myšlenky, o které nám jde. Toto strategické ponaučení by mělo být pro politické organizátory posilou — znamená, že každý z nás má moc utvářet celospolečenskou diskusi skrze příběhy, které ostatním vypráví a které vytváří svými činy.

Hluboké emocionální síle autoritářského populismu lze konkurovat jedině tím, že nabídneme alternativu, která se opírá o stejně hluboké, ale tvořivější emoce — jako je naděje — a hluboce lidské hodnoty — jako je spojení s přírodou, soucit a laskavost. Jak to pojmenoval jeden mladý zelený aktivista na semináři o naději, který se konal loni v létě pro FYEG: příběhy, které ukazují naše vzájemné propojení, jsou důležité, protože „právě to jsou věci, které nás dělají lidmi“.

Gli incendi e le alluvioni del 2023 hanno messo la Grecia di fronte alla realtà dell’emergenza climatica. I conservatori al governo però rifiutano di prendersi qualsiasi responsabilità, e preferiscono attaccare gli scienziati. Intanto i giornalisti che si occupano di ambiente finiscono nel mirino sia dei politici che degli interessi privati. Per affrontare la crisi climatica serve un cambio di rotta.

Nella corsa alle due elezioni parlamentari greche di maggio e giugno 2023, i partiti politici si sono preoccupati poco o nulla della questione climatica, tanto che meno dello 0,5 per cento dei discorsi preelettorali di tutti i leader conteneva i termini “ambiente” o “cambiamento climatico”. La mancanza di interesse si è fatta sentire anche nel dibattito televisivo finale tra i leader dei partiti più importanti del paese. 

Questa tendenza sembra in contrasto con le priorità dei cittadini greci: secondo l’ultimo sondaggio di Eurobarometro, il 94 per cento della popolazione ritiene infatti che, “per migliorare la salute pubblica, affrontare il cambiamento climatico e le questioni ambientali dovrebbe essere prioritario”. Un altro sondaggio di Metron Analysis ha rilevato che il 29 per cento della popolazione ritiene che il cambiamento climatico sia il problema principale del pianeta, seguito dalla distruzione dell’ambiente (21 per cento). Questo potrebbe in parte spiegare perché i partiti ambientalisti greci non stiano proprio prosperando: alle elezioni di giugno, i Verdi ecologisti ha ricevuto 21.188 voti, pari allo 0,41 per cento, mentre l’Alleanza Verde e Viola ha ottenuto 15.725 voti, pari allo 0,3 per cento. 
 
Per contro, il partito di estrema destra Niki (“Vittoria”), complottista e scettico sulle questioni climatiche, ha ottenuto il 3,69 per cento dei voti e 10 seggi al Parlamento. Un articolo sul sito del partito sostiene che: “Prendendo di mira [le emissioni di] anidride carbonica, la teoria del cambiamento climatico è diventata il mezzo per mantenere il potere e, così, la ricchezza mondiale”. 

Poco dopo le elezioni di giugno 2023 la Grecia è stata colpita da disastrosi incendi che hanno causato almeno 28 morti e bruciato più di 120mila ettari di terreno, e a settembre la Tessaglia, la regione centrale del paese, è stata colpita da inondazioni devastanti: e così, il cambiamento climatico si è inserito nel dibattito politico e mediatico greco. 

Nella loro copertura dei disastri ambientali, diversi media ellenici hanno citato notizie in lingua inglese. Per esempio Efimerida e Newsbomb, due testate popolari e favorevoli al governo, hanno fatto riferimento a un articolo pubblicato su Deutsche Welle dal titolo “La Grecia è in prima linea nel cambiamento climatico”; Newsbomb ha anche citato il l’articolo della BBC “Inondazioni in Grecia: il primo ministro Mitsotakis avverte di una battaglia impari con la natura”; Ekathimerini, la versione anglofona di uno dei principali quotidiani greci, ha citato le dichiarazioni di Mitsotakis alla CNN: “Abbiamo fatto del nostro meglio” per affrontare gli incendi catastrofici. “Temo che questa sarà la realtà che aree come il Mediterraneo dovranno affrontare in futuro”, ha aggiunto Mitsotakis. 

Queste narrazioni hanno contribuito alla depoliticizzazione dei disastri ambientali nel dibattito pubblico greco. 

Ma non si tratta di una tendenza nuova. Nel 2018 Alexis Tsipras, ex primo ministro e leader del partito di sinistra Syriza, aveva già reagito alle inondazioni di Mandra e agli incendi di Mati, nella regione dell’Attica, affermando che la Grecia doveva aggiornare i protocolli di protezione civile perché “il cambiamento climatico comporta che dovremo affrontare eventi meteorologici estremi più frequenti”. L’allora leader dell’opposizione Mitsotakis aveva risposto ironicamente: “Il signor Tsipras ha scoperto oggi che il cambiamento climatico causa eventi meteorologici estremi”. 

Polarizzazione e depoliticizzazione 

Eleni Kapetanaki-Briassoulis, compianta geografa e docente presso l’Università dell’Egeo, nel 2021 ha avvertito che un’accettazione fatalistica degli impatti del cambiamento climatico sposta la responsabilità su cause lontane, mettendo in secondo piano “le decisioni e gli interventi locali (individuali e collettivi) sulle risorse naturali”. 

“La narrazione dominante sul cambiamento climatico, acuendo la portata della questione o piuttosto confondendo il locale/contestuale con il mondiale/remoto, scagiona una parte dei colpevoli ufficiali e no, e ridistribuisce la colpa spalmandola su una popolazione più ampia”, ha scritto Kapetanaki-Briassoulis. 

Il governo si è però spinto oltre, attaccando la comunità scientifica all’indomani dei disastri della scorsa estate. A settembre, quando l’Osservatorio nazionale di Atene (Noa) ha segnalato un aumento del 195 per cento delle aree incendiate (nonostante una riduzione del 52 per cento del numero di incendi boschivi nel 2023 rispetto alla media annuale dal 2002 al 2022), il governo l’ha accusato di essere spinto da motivazioni politiche. La viceministra della migrazione e dell’asilo, Sofia Voultepsi ha parlato di una “propaganda di numeri”, mentre il deputato ed ex ministro Stelios Petsas ha parlato di “giochi politici”. 

All’inizio di dicembre il governo è passato dalle parole ai fatti, annunciando l’intenzione di incorporare il Noa nel ministero della crisi climatica e della protezione civile, ma il personale di ricerca di varie istituzioni si oppone al cambiamento, adducendo preoccupazioni sull’indipendenza dell’Osservatorio. 

A parte le controversie politiche, i disastri ambientali della scorsa estate hanno portato la crisi climatica in primo piano, segnando forse un cambiamento nell’atteggiamento dei media. Secondo un’analisi della rete nazionale per il cambiamento climatico Climpact, effettuata su oltre 2 mila notizie pubblicate online tra il 2009 e il 2020, la copertura dei media greci sulla crisi climatica è stata carente per diversi motivi. 

In primo luogo, i giornalisti non erano interessati a fornire informazioni dettagliate sul cambiamento climatico, quando l’11 per cento dei contenuti analizzati riportava opinioni scettiche sulla questione. In secondo luogo, sebbene le conseguenze del cambiamento climatico siano già tangibili in Grecia e nel resto del mondo, il 28 per cento degli articoli analizzati si riferiva esclusivamente agli impatti ambientali previsti in un momento imprecisato del futuro, e solo il 17 per cento parlava degli effetti nel presente. 

In terzo luogo, gli articoli si concentravano principalmente sui governi nazionali come responsabili di affrontare il cambiamento climatico e i suoi effetti, mentre gli attori locali e internazionali (Ue, cittadini, autorità locali, gruppi ambientalisti e ong) venivano nominati meno di frequente. 

L’analisi ha tuttavia evidenziato anche dei lati positivi: un articolo su due contiene dichiarazioni di esperti, uno su tre contiene dichiarazioni di politici, seguiti da membri della società civile (14,5 per cento), cittadini (12 per cento) e rappresentanti delle imprese (9 per cento). 

Come rilevato dall’indagine, la presenza di scienziati nei mezzi di informazione può migliorare la comprensione del pubblico del legame tra cambiamento climatico, attività umane e disastri naturali. Climpact sottolinea quindi che la retorica dei media online, che spesso riproduce quella offline, deve diventare più esplicativa e trasmettere meglio l’urgenza di un’azione politica. 

La presenza di scienziati nei mezzi di informazione può migliorare la comprensione del pubblico del legame tra cambiamento climatico, attività umane e disastri naturali.

Alexandra Politaki, ambasciatrice del Patto europeo per il clima in Grecia, ha scritto in un recente articolo che in Grecia mancano campagne di informazione e sensibilizzazione su larga scala, progettate a livello centrale e attuate nel tempo da organismi statali. La popolazione è invece esposta a “fotografie di disastri attuali o futuri, […] immagini frammentarie che non offrono altro che impressioni. Quindi, per concetti chiave […] come l’adattamento, la transizione, la neutralità climatica, il Green Deal europeo e il meccanismo per una transizione giusta non vi è un’ampia comprensione”, ha sostenuto Politaki. 

Anche la legge nazionale sul clima, adottata nel maggio 2022 con l’obiettivo di ridurre le emissioni di gas serra della Grecia del 55 per cento entro il 2030 rispetto ai livelli del 1990 e di azzerarle entro il 2050, non ha ricevuto la visibilità che meritava. L’approvazione della legge, che diverse ong ambientaliste considerano inadeguata a raggiungere l’obiettivo di 1,5 gradi, ha fatto seguito a un periodo di consultazione pubblica di soli due mesi tra la fine del 2021 e l’inizio del 2022. 

Questa consultazione pubblica insufficiente “si ripercuote nella legge sul clima, nonché nella mancanza di un approccio globale, di profondità e di visione politica”, afferma Politaki. 

Minacce legali contro i giornalisti 

La netta divisione politica e la scarsa copertura mediatica in Grecia non sono gli unici problemi che attanagliano il dibattito pubblico sul clima: se da una parte cresce l’attenzione per le questioni ambientali, dall’altra aumentano anche le azioni legali contro i giornalisti per salvaguardare gli interessi economici delle aziende coinvolte nella transizione energetica, per esempio. Un tipo di azioni legali intimidatorie, note come Slapp (strategic lawsuit against public participation, ovvero azioni legali strategiche contro la partecipazione pubblica), ha preso di mira i giornalisti. 

Tra gli esempi si possono citare la causa intentata dall’azienda di energia rinnovabile WRE HELLAS contro Tasos Sarantis e il giornale Efsyn per un loro reportage; quella intentata da un alto dirigente di Hellas Gold contro Altherthess e la giornalista Stavroula Poulimeni, che ha raccontato l’inquinamento ambientale legato alle operazioni minerarie dell’azienda nella regione settentrionale della Calcidica; e quella dell’azienda di riciclo materiali Antapodotiki Anakyklosi contro il giornalista Thodoris Chondrogiannos per un articolo pubblicato su Inside Story. 

Le minacce legali non sono solo contro i giornalisti. I cantieri navali di ONEX hanno preso di mira una ong ambientalista locale sull’isola di Siro; una società di energia eolica ha citato in giudizio 100 residenti dell’isola di Tinos per essersi mobilitati contro l’installazione di turbine eoliche; un’altra società di energia eolica ha intentato una causa ad Andros, sempre nelle Cicladi, dopo che un gruppo ha contestato la costruzione di una strada da parte della società. L’elenco è lungo. 

“Queste Slapp non solo tentano di ostacolare il nostro dovere di fornire informazioni indipendenti da interessi politici ed economici. È anche il diritto di ricevere informazioni a essere sempre più limitato”, spiega Stavroula Poulimeni. Per fortuna la maggior parte delle comunità locali e molte organizzazioni ambientaliste si sono schierate con i giornalisti e le ong contro la nascente industria delle cause legali intimidatorie. 

Eppure il silenzio ha prevalso nella maggior parte dei mezzi di informazione tradizionali del paese: perché si ricordassero del clima e dell’ambiente, ci sono volute città allagate, paesi coperti di fango e 1,7 milioni di ettari incendiati in una sola estate. 

Dal 2016 la Grecia dispone di una strategia nazionale per l’adattamento ai cambiamenti climatici (Nsca), basata su uno studio del 2011 della Banca di Grecia, ma oggi il paese deve ancora approvare i 13 piani regionali di adattamento ai cambiamenti climatici (Pespaca) necessari per attuarla. Poco sembra essere cambiato anche dopo l’estate scorsa, viste le poche notizie riportate dai media sulla questione.  

Una maggiore indipendenza dei mezzi di informazione è fondamentale se vogliamo fornire al pubblico informazioni di qualità sugli impatti climatici e sulle azioni da intraprendere, responsabilizzando al contempo la classe politica. È anche urgente “coeducare” scienziati e giornalisti per aiutarli a comunicare meglio le complessità della climatologia e a spiegare in modo più chiaro gli impatti sociali ed economici di questa crisi. 

Questo articolo fa parte di una serie dedicata al discorso sul clima nei mezzi d’informazione europei. Questo progetto è organizzato dalla Green European Foundation in collaborazione con Voxeurop e il Green European Journal, e con il sostegno del Parlamento europeo alla Green European Foundation. 

Servono riforme radicali per rendere il settore agricolo europeo sostenibile dal punto di vista economico e ambientale. Ma a Bruxelles la principale lobby del settore e il Partito Popolare Europeo remano contro, opponendosi a ogni politica ostile agli interessi delle grandi aziende.

Nonostante sia necessaria una riforma radicale per rendere l’agricoltura europea sostenibile, per l’economia e per l’ambiente, la principale lobby agricola dell’Ue, Copa-Cogeca, si oppone a qualsiasi politica che possa nuocere gli interessi dei grandi proprietari terrieri. A seguito delle manifestazioni del settore scoppiate in tutto il continente, c’è un elettorato in particolare che i politici conservatori hanno interesse a corteggiare in vista delle elezioni europee: gli agricoltori. 

Quando il Partito popolare europeo (Ppe), di centrodestra e maggioranza al Parlamento, non è riuscito a respingere la legge sul ripristino della natura (Nature restoration law), il gruppo ha citato gli agricoltori e la sicurezza alimentare a motivo della sua opposizione.  

Durante il consueto discorso sullo stato dell’Unione, nel settembre 2023, la presidente della Commissione europea Ursula von der Leyen (Ppe), ha mostrato più volte il suo apprezzamento per chi lavora nel settore agricolo, senza però menzionare la strategia farm to fork (F2F, dal coltivatore al consumatore), la principale iniziativa della Commissione per rendere l’agricoltura più equa e sostenibile. Il Ppe cerca di ergersi a partito degli agricoltori e sembra determinato a opporsi a qualsiasi tentativo di limitare gli impatti negativi dell’agricoltura sugli ecosistemi. 

Solo il due per cento degli oltre 400 milioni di aventi diritto al voto nell’Unione, circa 9 milioni di persone, lavorano nel settore agricolo. Per la classe politica, avere il loro voto è fondamentale: da un lato perché gli agricoltori non hanno paura di far sentire la loro voce; dall’altro perché godono di una buona nomea in quanto depositari delle tradizioni rurali e del patrimonio culturale. E, in ultimo, in quanto fornitori del sostentamento quotidiano dei cittadini dell’Ue. Va da sé che un’ampia parte dell’elettorato simpatizzi e si identifichi con loro, rendendoli un potente gruppo elettorale. 

Lo stato dell’agricoltura nell’Ue 

Non c’è dubbio che gli agricoltori vadano sostenuti: la loro esistenza è fondamentale per garantire la sicurezza alimentare e il benessere dell’Ue. Purtroppo, l’agricoltura europea non naviga in buone acque: pur essendo la voce di bilancio più importante dell’Ue, con una spesa pubblica annua di decine di miliardi di euro, fra il 2010 e il 2020 si è registrata una perdita di 3 milioni di aziende agricole, 800 al giorno. E, cosa ancora più preoccupante, non c’è un ricambio generazionale: l’età media di un agricoltore europeo è ora di 57 anni. Questi dati risalgono a prima che la guerra tra due superpotenze agricole, la Russia e l’Ucraina, alle porte dell’Europa esercitasse ulteriori pressioni sui produttori alimentari, che da allora lottano contro il rapido aumento dei prezzi di mangimi, fertilizzanti e pesticidi. 

Inoltre, agricoltori e agricoltrici sono stati colpiti duramente negli ultimi due anni: fenomeni estremi come siccità, ondate di calore, inondazioni e incendi hanno danneggiato le aziende agricole e decimato i raccolti di tutt’Europa. La comunità scientifica insiste inoltre sul fatto che questi fenomeni sono destinati a inasprirsi e rappresenteranno una minaccia per la produzione alimentare.  

Secondo gli esperti è quindi fondamentale che il settore agricolo non solo mitighi la propria partecipazione al cambiamento climatico, ma anche che si adatti, in modo da poter sopravvivere alle  catastrofi e ai cambiamenti nell’ordinamento colturale e nelle precipitazioni. Ma la lobby degli agricoltori e la classe politica, che sostengono di avere a cuore la sopravvivenza dell’agricoltura in Europa, sembrano invece intenzionati a opporsi a qualsiasi riforma o cambiamento dello status quo. 

Chi rappresenta il Copa-Cogeca? 

Ciò può essere in parte spiegato dal predominio del Copa-Cogeca, l’agglomerazione di sindacati agricoli più longeva, importante e influente d’Europa. Fondata nel 1959, l’organizzazione è sorta con la creazione della Politica agricola comune (Pac) dell’Ue, a sua volta fondata sull’ideale postbellico che l’Europa non avrebbe mai più dovuto soffrire la fame. Nati come movimenti separati che rappresentavano l’agricoltura (Copa) e le cooperative (Cogeca), i due si sono fusi all’inizio degli anni Sessanta. Tra i suoi membri figurano molti dei principali sindacati agricoli nazionali dei paesi dell’Ue.  

Nel corso degli anni il Copa-Cogeca si è autoproclamato la voce degli agricoltori e delle cooperative agricole europee a Bruxelles, tanto che sostiene di rappresentare più di 22 milioni di agricoltori e le loro famiglie: secondo i dati della Commissione europea, si tratterebbe quindi della totalità del settore agricolo. Questa affermazione rileva più di un’ambizione che di una descrizione della realtà, come ho scoperto insieme ad altri giornalisti nei mesi dedicati all’inchiesta realizzata in collaborazione con Lighthouse Reports. Le interviste che abbiamo fatto con a quasi 120 agricoltori, fonti interne, politici, accademici e attivisti, e il sondaggio che abbiamo condotto su 50 affiliati del Copa-Cogeca sollevano importanti dubbi sulle dichiarazioni di adesione alla lobby e sulla sua credibilità nella comunità agricola. 

Secondo i comunicati stampa e le interviste del Copa-Cogeca stesso, in Romania, il paese europeo con il maggior numero di aziende agricole (quasi 2,9 milioni), sono 3.500 gli agricoltori rappresentati da un’alleanza di quattro sindacati membri dell’organizzazione.  

In Polonia, invece, sono circa 1,3 milioni gli agricoltori formalmente membri del Krir (Consiglio nazionale delle Camere dell’agricoltura), un affiliato del Copa-Cogeca che riceve somme considerevoli dai contribuenti senza però tenere traccia di chi rappresenta, al punto che la Corte dei conti polacca nel 2021 ha concluso che “a causa della mancanza di registri, le Camere dell’agricoltura non hanno il conto di tutti i membri dei quali dovrebbero rappresentare gli interessi”. 

In Danimarca l’unico membro del Copa-Cogeca è il Landbrug & Fødevarer (Consiglio dell’alimentazione e dell’agricoltura). I suoi rapporti annuali del 2016 e del 2021 hanno mostrato un’impennata di nuove adesioni pari a 5.000 agricoltori, un aumento curioso che sembra andare contro le tendenze europee e nazionali. Il sindacato non ha voluto fornire una spiegazione esauriente, e la cifra è stata omessa dall’ultimo rapporto annuale.  

La Spagna è probabilmente il paese con i dati più completi tra quelli analizzati e, anche in questo caso, i tre sindacati agricoli membri del Copa-Cogeca rappresentano solo il 40 per cento degli agricoltori del paese. 

Potere senza rappresentanza?  

L’“atavica” percezione del Copa-Cogeca come giudice indiscusso di ciò che gli agricoltori europei vogliono e necessitano si basa su dati inaffidabili, non comprovati e poco trasparenti. I piccoli agricoltori, inoltre, non sentono di essere rappresentati a dovere. “Le decisioni passano attraverso i grandi paesi, i grandi agricoltori, i grandi sindacati… Non [c’è] uguaglianza”, ha dichiarato Arūnas Svitojus, presidente del sindacato lituano LR ZUR, a sua volta membro del Copa. 

Altri membri passati e attuali, e altre fonti interne hanno affermato che il Copa-Cogeca rappresenta soprattutto gli interessi dei grandi agricoltori industriali e delle cooperative, e non dei piccoli e medi agricoltori che costituiscono la maggior parte dell’agricoltura dell’Unione.  

Secondo Eurostat, dei 9,1 milioni di aziende agricole presenti nell’Ue nel 2020, il 63,8 per cento aveva un’estensione inferiore a 5 ettari e quella di almeno il 75 per cento era inferiore a 10 ettari. Ciononostante, il Copa-Cogeca continua a godere di un rapporto privilegiato con le tre istituzioni al centro della definizione della politica agricola europea: Commissione, Parlamento e Consiglio. In un articolo del 2019 sui sussidi agricoli, il New York Times ha affermato che i leader europei hanno sempre trattato il Copa-Cogeca “non come semplici destinatari di fondi pubblici, ma come collaboratori nella definizione delle politiche”. 

Il Copa-Cogeca è infatti l’unico gruppo invitato a incontrare e parlare con il Presidente del Consiglio prima di ogni riunione dei ministri dell’agricoltura dell’Unione. L’associazione aveva anche il maggior numero di seggi nei gruppi di dialogo civile che assistono e consigliano la Commissione e, sebbene la struttura dei gruppi sia stata recentemente modificata, altre fonti sostengono che il Copa-Cogeca continui a dominare nei dibattiti. Fonti interne della Commissione hanno anche parlato di “un’intesa reciproca” tra il Copa-Cogeca e la DG Agri, la direzione generale della Commissione che si occupa di agricoltura e sviluppo rurale.   

Secondo quanto rilevato da Lighthouse Reports, nelle sue e-mail inviate ai membri del Parlamento dell’Ue, la lobby fornisce indicazioni chiare su come votare per un determinato atto legislativo e sul tipo di emendamenti da apportare. Un membro del Parlamento ha addirittura ritenuto che il messaggio del Copa-Cogeca sottintendesse una minaccia. 

Questo “club esclusivo” composto da potere legislativo, potere esecutivo e gruppi d’interesse di Bruxelles che controllano la politica agricola è stato soprannominato “il triangolo di ferro”: il potere senza rappresentanza può portare a politiche distorte a vantaggio non dei milioni di persone che lavorano nei campi, ma delle poche che si aggirano per i corridoi delle istituzioni. 

Nel corso del 2023 il Copa-Cogeca ha sfruttato la sua posizione per opporsi alle riforme ambientali proposte dal Green Deal e dalla strategia Farm to fork, riuscendo per esempio a sabotare una legge per la riduzione dell’uso di pesticidi, bocciando le iniziative volte a richiedere una riduzione delle emissioni delle colture su larga scala, tentando di far respingere una legge che avrebbe ripristinato gli ecosistemi europei, e ritardando i requisiti per la rotazione delle colture e per il maggese nell’ambito della Pac.  

Il Copa-Cogeca è anche contrario a mettere in luce gli effetti che i sussidi agricoli hanno sull’ambiente e, soprattutto, non intende porre un tetto alla cifra massima che un’azienda agricola può ricevere nell’ambito della Pac, fatto che sinora ha avvantaggiato i grandi proprietari terrieri a scapito dei piccoli e medi agricoltori. 

Agricoltori privati dei diritti 

Tutto questo priva dei loro diritti i giovani agricoltori dei quali l’Unione europea ha un disperato bisogno, e perpetua il circolo vizioso che vede il numero di agricoltori che abbandonano la professione superiore a quello di coloro che possono prenderne il posto. Come Tijs Boelens, attivista ed ex assistente sociale, oggi coltiva ortaggi biologici e varietà autoctone di grano e orzo nelle Fiandre: “Noi non siamo affatto presi in considerazione. Non contiamo, perché non abbiamo soldi”, mi ha detto in una chiamata Zoom durante una pausa pomeridiana. È evidente la sua rabbia per le politiche regionali, nazionali ed europee, che dice essere principalmente incentrate sull’agricoltura intensiva, industriale e su larga scala. 

O come Katja Temnik, ex stella del basket diventata erborista e agricoltrice biodinamica, che durante la conferenza annuale dell’Ue sul futuro dell’agricoltura a Bruxelles ha avvertito i parlamentari, i burocrati, i lobbisti e gli agricoltori riuniti che la crescente enfasi sulla produzione alimentare tecnologica è mal riposta. Temnik ha affermato che i responsabili politici “sono lontani anni luce dalla realtà e dalle necessità […] delle persone che vivono e lavorano con la terra”. 

O come David Peacock, fondatore dell’acclamata Erdhof Seewalde, un’azienda agricola mista di 111 ettari nel nord della Germania, che si sente lontano dai grandi sindacati agricoli come il Copa-Cogeca perché “ciò che fanno e il modo in cui coltivano sta distruggendo il pianeta”. E aggiunge: “So che è possibile lavorare diversamente. Quindi sono piuttosto critico nei confronti di ciò che stanno facendo e delle organizzazioni dietro a tutto questo”. 

O come Jean Mathieu Thevenot e una persona a lui vicina, due giovani ingegneri che hanno aperto un’azienda agricola nei Paesi Baschi francesi come “scelta politica” per dire che “l’agricoltura industriale è una delle principali responsabili della maggior parte delle questioni ecologiche che dobbiamo affrontare. Bisogna cambiare il nostro modo di fare agricoltura”. E aggiunge: “La maggior parte dei giovani agricoltori che conosco, e con i quali lavoro, prendono risolutamente le distanze dalla visione del Copa-Cogeca, che usa la sua influenza nell’Ue per sostenere lo status quo e l’agricoltura industriale”. 

O, ancora, come Bogdan Suliman, un ex operaio romeno che si è dato all’agricoltura per mantenere i genitori e sta tracciando un percorso molto diverso da quello dei suoi vicini più anziani, che gli avevano consigliato di usare il più possibile fertilizzanti e pesticidi. Suliman sta infatti cercando di ricreare un ecosistema sostenibile che non richieda l’uso di prodotti chimici per eliminare i parassiti o aumentare la produttività. “Quello che serve è una mentalità diversa”, dice. 

Anche se non tutti gli agricoltori sono entusiasti di cambiare abitudini, molti lo sono, soprattutto se ciò permette di ottenere un guadagno ragionevole, e le ricerche dimostrano che si tratta di una prospettiva realistica. Se si attua la strategia farm to fork con impegno, molti agricoltori avranno da guadagnarci e saranno solo alcuni a rimetterci. Ma questo richiede una serie di misure coraggiose, e rappresentanti degli agricoltori europei altrettanto coraggiosi e lungimiranti. 

Ecco perché la mancanza di rappresentanza del Copa-Cogeca e il proporsi del Ppe come “partito degli agricoltori” sono così preoccupanti. Se questi due gruppi, importanti e potenti, continueranno a opporsi a qualsiasi riforma del modo in cui produciamo, consumiamo ed eliminiamo gli alimenti, renderanno un cattivo servizio sia agli agricoltori aperti al cambiamento sia ai consumatori che vogliono potersi permettere del cibo sano che non distrugga il pianeta.  

Il comportamento di chi ha il potere finirà per compromettere l’agricoltura europea e la capacità dell’Ue di nutrire la sua popolazione. 

Questo articolo fa parte della serie “Breaking Bread: sistemi alimentari e idrici sotto pressione”. Il progetto è organizzato dal Green European Journal con il supporto di Eurozine e grazie al sostegno finanziario del Parlamento europeo alla Green European Foundation. Il Parlamento europeo non è responsabile del contenuto di questo progetto.

Une agriculture européenne à la fois écologique et viable du point de vue économique, implique d’importantes réformes. Pourtant, toute politique pouvant porter atteinte aux intérêts des grands propriétaires fonciers se heurte à Copa-Cogeca, le plus grand lobby agricole en Europe. À l’approche des élections européennes, un électorat en particulier attire l’attention des partis conservateurs : les agriculteurs.

Lorsque le plus grand groupe du Parlement européen, à savoir le Parti populaire européen (PPE, centre-droite) a tenté – et manqué de peu – de faire échouer le projet de loi sur la restauration de la nature, son argument principal se rapportait aux agriculteurs et à la sécurité alimentaire. Lors de son discours sur l’état de l’Union en septembre, la présidente de la Commission européenne Ursula von der Leyen – elle-même membre du PPE – a mis un point d’honneur à saluer les agriculteurs, tout en omettant de mentionner la stratégie “De la ferme à la table”, le programme phare de la Commission pour lutter contre les inégalités dans ce secteur et tenter de le rendre plus écologique. Le PPE, qui s’efforce de s’ériger en porte-parole des agriculteurs, semble prêt à entraver toute politique visant à freiner les répercussions de l’agriculture sur les écosystèmes. 

Parmi les 400 millions d’électeurs éligibles dans l’Union européenne, seuls neuf millions (environ 2 %) travaillent dans le secteur agricole. Pourtant, les politiciens les considèrent comme un électorat clé. Ceci s’explique d’abord par le fait que les agriculteurs taisent rarement leur mécontentement, mais également par l’image dont ils jouissent au niveau européen : celle des gardiens des traditions rurales et du patrimoine, et celle des pourvoyeurs de notre pain quotidien. Ainsi, ils attirent plus de sympathie, mais aussi d’empathie. C’est ce qui fait d’eux un électorat de poids.  

La nécessité de soutenir ce groupe ne peut être remise en cause. Le travail qu’il fournit forme la pierre angulaire de la sécurité alimentaire à long terme en Europe, et donc, de sa prospérité. Si l’agriculture constitue la plus grande dépense de l’Union, avec des dizaines de milliards alloués tous les ans, le secteur a tout de même perdu environ 3 millions de fermes au cours de la dernière décennie, soit 800 par jour. Plus inquiétant encore, personne ne prend le relais : l’âge moyen d’un agriculteur en Europe est de 57 ans. Ces chiffres remontent par ailleurs aux années 2010-2020, époque à laquelle la guerre entre deux superpuissances agricoles n’avait pas encore envenimé la situation des fournisseurs alimentaires, qui depuis sont confrontés à la hausse rapide des prix de divers produits comme la nourriture pour animaux, les engrais, et les pesticides. 

Si l’agriculture constitue la plus grande dépense de l’Union, avec des dizaines de milliards alloués tous les ans, le secteur a tout de même perdu environ 3 millions de fermes au cours de la dernière décennie, soit 800 par jour.

Au cours des deux dernières années, de nombreux évènements climatiques extrêmes, allant des sécheresses et vagues de chaleurs aux inondations et aux feux de forêt, ont endommagé les fermes et détruit les récoltes. Pire encore, les prédictions scientifiques sont catégoriques : les conditions climatiques risquent de s’aggraver, et donc de mettre en péril la production alimentaire. Les chercheurs insistent donc sur la nécessité pour les agriculteurs de limiter la contribution qu’apporte leur activité au changement climatique, tout en l’adaptant de manière à ce qu’elle puisse mieux résister à ce type d’évènements extrêmes et aux évolutions subtiles des régimes de pluie et des rotations des cultures. Pourtant, le lobby agricole et les politiciens qui prétendent défendre la viabilité de l’agriculture européenne ne semblent pas prêts à accepter les réformes destinées à changer la donne.  

Déclarations fallacieuses  

Cette situation s’explique partiellement par l’influence exercée par COPA-COGECA, le lobby agricole le plus ancien, grand et puissant d’Europe. Celui-ci a vu le jour en 1959, moment de création de la politique agricole commune (PAC), qui elle-même repose sur une idée qui s’est développée après la guerre : la conviction que l’Europe ne devrait plus jamais connaître la famine. À ses débuts, ce lobby se divisait en deux groupes séparés : COPA, pour l’agriculture, et COGECA pour les coopératives. Les deux ont fusionné au début des années 1960, et on compte parmi ses membres plusieurs syndicats agricoles nationaux (notamment Fédération nationale des syndicats d’exploitants agricoles, ou FNSEA, en France), ce qui permet à COPA-COGECA de se présenter comme le porte-parole des agriculteurs européens et des coopératives agricoles à Bruxelles.  

COPA-COGECA prétend représenter plus de 22 millions d’agriculteurs et leurs familles. Autrement dit, d’après les données de la Commission européenne, la totalité du secteur en Europe. Pourtant, comme le démontre l’enquête menée par mes soins et ceux d’autres journalistes en collaboration avec le média d’investigation Lighthouse Reports, cette revendication se rapproche plus du mythe que de la réalité.  

Les interviews réalisées auprès d’environ 120 agriculteurs, politiciens, chercheurs et activistes, ainsi que le sondage effectué auprès de 50 filiales de COPA-COGECA mettent à la fois en doute les chiffres déclarés par le lobby, et sa légitimité en tant que porte-parole de cette communauté.  

En Roumanie, le pays européen qui compte le plus d’exploitations agricoles (2,9 millions), 3500 agriculteurs sont représentés par une alliance de quatre syndicats qui, d’après leurs propres communiqués de presse et interviews, font partie de COPA-COGECA. En Pologne, 1,3 millions d’agriculteurs sont affiliés, du moins officiellement, à KRIR, une filiale de COPA-COGECA à qui le gouvernement accorde des sommes considérables mais ne conserve aucune information concernant ses membres. La Cour des comptes polonaise a jugé en 2021 qu’en raison de “l’absence de documentation, les chambres d’agriculture n’ont aucune connaissance des membres que cette organisation prétend représenter.” 

Au Danemark, seul le Conseil danois de l’Agriculture et de l’alimentation (L&F) fait partie de COPA-COGECA. En 2016 et 2021 respectivement, celui-ci a déclaré 5000 nouvelles adhésions, une augmentation qui semble contredire à la fois les statistiques nationales et européennes. Le Conseil n’a pas souhaité expliquer ce grand nombre d’adhésions, allant jusqu’à faire disparaître ce chiffre de son dernier rapport annuel. Parmi les pays qui ont fait l’objet de l’enquête, l’Espagne dispose probablement des données les plus complètes. Pourtant, les trois syndicats agricoles faisant partie du COPA-COGECA ne représentent que 40% des agriculteurs du pays.  

De l’influence, mais aucune représentation  

L’idée voulant que COPA-COGECA serait un porte-parole des agriculteurs européens, capable de prendre la parole sur leurs besoins et désirs, repose sur des données peu fiables, infondées, et nébuleuses. Les petits agriculteurs, en particulier, ne s’y sentent pas représentés : “Les décisions sont prises par les grands pays, les grands exploitants, les grands syndicats, etc. Il n’y a aucune égalité”, déplore Arūnas Svitojus, président du syndicat lituanien LR ZUR, également membre de COPA.  

D’après d’autres membres – anciens et actuels – de COPA-COGECA, l’organisation défend principalement les intérêts des exploitants industriels et ceux des coopératives, au détriment des petits et moyens agriculteurs qui constituent la majorité du secteur agricole européen. D’après une enquête menée par Eurostat, parmi les 9,1 millions d’exploitations européennes en 2020, 63,8 % comptaient moins de cinq hectares, et 75 %, moins de dix hectares. Pourtant, COPA-COGECA continue d’entretenir des liens rapprochés avec les trois institutions européennes qui se situent au cœur de l’élaboration des politiques agricoles : la Commission, le Parlement, et le Conseil. D’après un article de 2019 du New York Times sur les subventions agricoles, les dirigeants européens ont toujours considéré l’organisation “non pas seulement comme bénéficiaire des aides gouvernementales, mais comme partenaire dans le façonnement des politiques.”  

COPA-COGECA est la seule entité conviée à rencontrer le président du Conseil avant chaque réunion des ministres européens chargés de l’agriculture. Elle dispose également du plus grand nombre de sièges au sein des groupes de dialogue civil qui collaborent avec la Commission. Bien que la structure de ces groupes ait récemment été remaniée, diverses sources soutiennent que le regroupement syndical continue d’exercer une influence considérable sur les discussions. Plusieurs agents de la Commission ont décrit une “entente mutuelle” entre COPA-COGECA et la DG AGRI, le service chargé des politiques agricoles au sein de la Commission.  

Les politiques votées n’aident pas  les millions d’agriculteurs qui travaillent laborieusement dans les champs, mais bien la poignée d’élus qui errent dans les allées du pouvoir à Bruxelles.

En examinant les emails de certains membres du Parlement européen, Lighthouse Reports a constaté que plusieurs comportaient des suggestions détaillées expliquant comment voter ou amender certains textes législatifs. Pour un eurodéputé en particulier, ces échanges ont même été perçus comme des menaces à peine voilées. 

Cette relation intime entre le législateur,l’exécutif et les groupes de pression qui maintiennent fermement leur emprise sur les politiques agricoles a gagné le surnom de “Triangle de fer”. Lorsqu’une organisation qui ne représente pas le peuple dispose d’une influence considérable,  les politiques votées n’aident pas  les millions d’agriculteurs qui travaillent laborieusement dans les champs, mais bien la poignée d’élus qui errent dans les allées du pouvoir à Bruxelles. 

En 2023, COPA-COGECA a tiré parti de son autorité à Bruxelles pour s’opposer à plusieurs réformes environnementales du Pacte vert pour l’Europe et de la stratégie “De la ferme à la table”. Le lobby a notamment réussi à saboter une loi visant à réduire l’utilisation de pesticides, ainsi que des tentatives de contraindre les grandes exploitations agricoles à limiter les émissions polluantes. Il s’est également efforcé de faire échouer un projet de loi concernant la restauration des écosystèmes européens, et a réussi à retarder la mise en place de réglementations en matière de rotation des cultures et de parcelles en jachère. COPA-COGECA entend s’assurer que la quantité d’allocations que peut recevoir une exploitation dans le cadre de la PAC demeure illimitée, une situation qui, jusqu’à présent, s’est avérée avantageuse pour les grands propriétaires fonciers, et défavorable pour les petits et moyens agriculteurs.  

Des agriculteurs marginalisés 

Le lobbying de COPA-COGECA engendre la marginalisation des agriculteurs jeunes et motivés dont l’Europe a désespérément besoin, alors que grand nombre d’entre eux délaissent le secteur et ne sont pas remplacés. C’est le cas de Tijs Boelens, ancien militant et assistant social, qui s’est tourné vers la culture de légumes bio et d’espèces autochtones de blé et d’orge. “Nous sommes complètement invisibles. Nous n’avons pas d’argent, donc ils se fichent éperdument de nous”, raconte-t-il. Sa colère envers les politiques régionales, nationales et européennes, qu’il estime façonnées pour servir les intérêts des exploitations industrielles à grande échelle, est palpable.  

D’autres partagent ses sentiments. Parmi eux, Katja Temnik, ancienne élite slovène du basket-ball qui exerce à présent le métier d’herboriste et d’agricultrice biodynamique. Lors du Forum pour le Futur de l’Agriculture, qui se déroule chaque année à Bruxelles, Temnik a expliqué à un public composé de parlementaires, de bureaucrates, de lobbyistes et d’agriculteurs que renforcer le rôle de la technologie dans la production alimentaire était une erreur, déclarant notamment que les dirigeants “sont complètement déconnectés de la réalité” et qu’ils n’avaient pas la moindre idée de ce que les “personnes qui vivent et travaillent sur leurs terres ressentent et veulent.” 

David Peacock, fondateur d’Erdhof Seewalde, une célèbre ferme d’élevage mixte de onze hectares dans le nord de l’Allemagne, exprime lui aussi son mécontentement envers les grands syndicats agricoles comme  COPA-COGECA. “La manière dont ils cultivent, et leurs agissements en général vont détruire la planète. Je sais qu’il existe d’autres façons de procéder, donc je désapprouve vivement leurs activités.” 

Jean Mathieu Thevenot est ingénieur. Lui et un collègue ont choisi d’établir une exploitation dans le Pays basque français pour dénoncer l’agriculture industrielle, qui est, selon eux, en grande partie responsable des problèmes d’ordre écologique auxquels nous sommes aujourd’hui confrontés : “Nous devons trouver un autre moyen de cultiver nos terres.” Il poursuit : “La majorité des jeunes agriculteurs avec qui je travaille ne se sentent absolument pas représentés par COPA-COGECA, qui se sert de son pouvoir considérable au sein de l’Union européenne pour défendre les intérêts de l’agriculture industrielle et maintenir le statu quo.” 

Bogdan Suliman, ancien agent d’entretien roumain, s’est reconverti dans l’agriculture pour subvenir aux besoins de sa famille. Si ses voisins plus âgés lui conseillent d’utiliser le plus d’engrais et de pesticides possible, lui préfère tenter de créer un écosystème durable qui n’a pas besoin de produits chimiques pour résister aux parasites où produire des quantités convenables.  

Si cette tendance vers des pratiques plus respectueuses de l’environnement ne fait pas encore l’unanimité, elle séduit cependant de plus en plus d’agriculteurs, en particulier lorsqu’elle leur permet de réaliser des bénéfices corrects – ce qui, d’après les chercheurs, reste possible. Si l’initiative “De la ferme à la table” est exécutée de manière attentive et efficace, les bénéfices l’emporteront sur les pertes pour la majorité des agriculteurs. Pour ce faire cependant, l’Europe aura besoin de politiques radicales et de figures audacieuses et avant-gardistes pour représenter ses agriculteurs.  

C’est pourquoi cette image de porte-parole des agriculteurs que tentent de se façonner COPA-COGECA et le PPE est si préoccupante. Si les deux groupes les plus nombreux et influents de Bruxelles continuent de lutter contre tout changement à la façon dont nous produisons, consommons, et jetons la nourriture, ils nuiront à la fois aux agriculteurs qui tentent de changer la donne et aux consommateurs qui ont le droit d’avoir accès à une alimentation saine et abordable, dont la production ne tue pas la planète à petit feu. En définitive, les actions de ces deux groupes fragilisent l’agriculture européenne et compromettent la capacité de l’Europe de nourrir ses citoyens.  

Cet article a été publié dans le cadre du projet “Breaking Bread: Food and Water Systems Under Pressure” organisé par le Green European Journal avec le soutien d’Eurozine, et grâce à la contribution financière du Parlement européen à la Green European Foundation (Fondation verte européenne). L’UE n’est en aucun cas responsable des informations ou des points de vue exprimés dans le cadre de ce projet.

Si les citoyens grecs considèrent les problématiques environnementales comme une priorité, ce n’est pas le cas de leurs représentants politiques, qui ne les ont quasiment pas évoquées lors des dernières élections législatives. Ce n’est qu’à l’occasion des incendies de forêts et des inondations de l’été 2023 que la question surgit dans le débat public grec. Les médias qui tentent d’aborder le sujet se cantonnent à une approche simpliste, et sont parfois confrontés à des poursuites juridiques.

À l’approche des élections législatives de mai et juin 2023, les partis politiques du pays ne se soucient quasiment pas de l’écologie. Les termes “environnement” ou “changement climatique” n’ont, à peu de choses près, pas été prononcés lors des discours préélectoraux (moins de 0,5 %). Lors de l’ultime débat télévisé entre les chefs des principaux partis, les problématiques environnementales ont brillé par leur absence.  

Cette tendance semble aller à l’encontre des priorités du peuple grec. La dernière édition de l’enquête Eurobaromètre démontre que 94 % des Grecs estiment que “résoudre les problématiques environnementales et lutter contre le changement climatique est indispensable à l’amélioration de la santé publique”. Un autre sondage mené par Metron Analysis révèle que 29 % des Grecs considèrent le changement climatique comme la plus grande menace pour la planète aujourd’hui. En ce qui concerne leur propre pays toutefois, le coût de la vie et la situation économique sont au sommet de la liste des préoccupations, et la destruction environnementale n’arrive qu’en troisième position (9%).  

Ces chiffres pourraient en partie expliquer les échecs que subissent les partis verts en Grèce. Lors des élections en juin, les Verts écologistes ont décroché 0,41 % des voix (21 188), tandis que l’alliance Prasino + Mov (“Verte + Mauve”) a reçu 0,3 % des votes (15 725).  

En comparaison, le parti climatosceptique et conspirationniste d’extrême droite Niki (“Victoire”), a remporté 3,69% des votes et obtenu 10 sièges au sein du Parlement grec. L’un des articles hébergés sur son site affirme qu’en “prenant pour cible les émissions de dioxyde de carbone, la théorie du changement climatique est devenue le dispositif permettant le maintien du statu quo mondial en termes de pouvoir et de distribution des richesses”. 

Peu de temps après l’élection de juin, de nombreuses régions en Grèce ont été frappées par des incendies de forêt dévastateurs ayant causé au moins 28 morts et ravagé plus de 120 000 hectares de terres. En septembre 2023, des inondations catastrophiques ont frappé la Thessalie, une région du centre du pays. Suite à ces évènements, le changement climatique a enfin fait son entrée en scène dans le débat politique et médiatique.  

Parmi les articles relatant les faits, plusieurs contenaient des citations tirées de sources anglophones. Efimerida et Newsbomb, deux célèbres journaux proches du gouvernement, ont fait référence à un article publié par Deutsche Welle intitulé“La Grèce est en première ligne face au changement climatique”. Newsbomb a également fait allusion à un titre de la BBC : “Inondations en Grèce : le Premier ministre Mitsotakis prévoit une guerre acharnée contre Mère Nature”.  

En 2021, Ekathimerini, l’édition anglaise d’un des principaux journaux du pays, rapportait déjà les paroles de Kyriakos Mitsotakis à CNN : “Nous avons fait de notre mieux” pour lutter contre des incendies désastreux ayant à l’époque ravagé le pays. “Je redoute que ce type de catastrophes naturelles ne devienne à l’avenir la réalité des régions comme la Méditerranée”, avait-il alors ajouté. C’est exactement le type de discours qui a contribué à dépolitiser les catastrophes environnementales dans le débat grec.  

En 2018, l’ancien Premier ministre et chef du parti Syriza (gauche) Alexis Tsipras avait tenu un discours similaire. Après les inondations à Mandra et les incendies de forêt à Mati (dans l’Attique, région où se situe Athènes), celui-ci avait déclaré que la Grèce devait renforcer ses protocoles de protection civile. “Avec le changement climatique, nous affronterons sans aucun doute bien d’autres évènements climatiques extrêmes”, avait-il alors expliqué. “M.Tsipras vient de découvrir que le changement climatique entraîne des phénomènes météorologiques extrêmes”, avait rétorqué avec ironie Mitsotakis, à l’époque chef de l’opposition.  

Entre polarisation et dépolitisation 

En 2021, La défunte Eleni Kapetanaki-Briassoulis, géographe et enseignante à l’Université de l’Égée, avait relevé les risques qu’induisait une résignation face aux conséquences du changement climatique. Selon elle, baisser les bras revenait à attribuer au phénomène des causes lointaines et abstraites, dédouanant ainsi les “décisions et interventions locales (individuelles et collectives) concernant la gestion des ressources naturelles”. 

“Le récit dominant qui est fait du changement climatique, en accentuant cette dimension – ou plutôt en assurant la confusion entre le local et le global – exonère une partie des coupables, qu’ils soient officiellement désignés ou non”, écrivait-elle alors. “La faute est redistribuée, partagée au sein d’une plus large population.” 

Mais l’Etat ne s’est pas arrêté là : suite aux évènements catastrophiques qui ont touché le pays à l’été 2023, c’est la communauté scientifique qu’il a ensuite prise pour cible. En septembre de la même année, l’Observatoire national d’Athènes a annoncé une augmentation des zones brûlées de 195 %, ainsi qu’une diminution du nombre de feux de forêts de 52 % par rapport à la moyenne enregistrée entre 2002 et 2022. Sofia Voultepsi, ministre adjointe de l’immigration et de l’asile a qualifié ce rapport de “détournement de chiffres à des fins de propagande”, tandis que le député et ex-ministre Stelios Petsas a fait allusion à des “manoeuvres politiques”, ajoutant “[ne pas aimer cette institution”. 

Début  décembre 2023, l’Etat grec est passé à l’action en annonçant l’intégration de l’Observatoire national d’Athènes au ministère de la Crise climatique et de la Protection civile. Plusieurs chercheurs issus de divers établissements ont dénoncé cette mesure qui pourrait, selon eux, porter atteinte à l’indépendance de l’établissement.  

Hormis ces controverses politiques, les catastrophes environnementales de l’été dernier ont contribué à remettre le sujet sur le devant de la scène, et ont potentiellement bouleversé le traitement que lui réservent les médias grecs. Le réseau national pour le changement climatique CLIMPACT a examiné 2000 publications parues en ligne entre 2009 et 2020. Les conclusions de l’étude ont démontré que la couverture médiatique grecque en la matière comportait plusieurs failles.  

Le premier point soulevé est le manque de profondeur que présentent les articles analysés, parmi lesquels 11 % adoptent une vision climato-sceptique. De plus, alors que le changement climatique a déjà des effets concrets, à la fois en Grèce et sur le reste de la planète, 28 % des publications qui les mentionnent dépeignent ceux-ci comme comme des évènements lointains devant se produire à l’avenir. Seuls 17 % mentionnent les conséquences du changement climatique déjà perceptibles aujourd’hui. 

Enfin, si l’on en croit les articles examinés, la lutte contre le changement climatique et ses répercussions incombe principalement aux organismes publics. Les acteurs locaux et internationaux, comme l’Union européenne, les citoyens, les groupes environnementaux et les ONG ne semblent pas être concernés.  

Dans un registre plus positif, l’étude a démontré qu’un article sur deux comprend des déclarations d’experts, et un tiers celles d’homme politique. 14,5 % citent des acteurs de la société civile, 12 % des citoyens, et 9 % des représentants d’entreprises. 

Comme le précise le rapport, plus les médias donnent la parole aux scientifiques, plus le lien entre le changement climatique, les activités humaines et les catastrophes naturelles devient évident pour le grand public. CLIMPACT précise néanmoins qu’il est indispensable que le discours des médias en ligne, qui reflète souvent celui tenu sur d’autres plateformes, devienne plus explicite quant au besoin urgent de politiques pour lutter contre le changement climatique.  

Plus les médias donnent la parole aux scientifiques, plus le lien entre le changement climatique, les activités humaines et les catastrophes naturelles devient évident pour le grand public.

Pour l’ambassadrice du Pacte européen pour le climat Alexandra Politaki, les informations en Grèce n’ont pas la portée nécessaire pour réellement atteindre la population.  L’idéal serait une augmentation de campagnes de sensibilisation élaborées au niveau gouvernemental et mises en œuvre progressivement. Mais, note-t-elle, les Grecs sont à la place abreuvés “d’images dépeignant des désastres actuels ou futurs, […] des illustrations incomplètes qui n’ont rien de plus à offrir que des impressions. Ainsi, les concepts comme l’adaptation, la transition énergétique, la neutralité climatique, le pacte vert pour l’Europe et le mécanisme pour une transition juste ne sont pas assez répandus en Grèce.” 

De la même manière, la loi climatique nationale adoptée en 2022 n’a pas eu la portée médiatique qui aurait été souhaitable. Le texte, en se basant sur les chiffres de 1990, prévoit une diminution des émissions de gaz à effet de serre de 55 % d’ici 2030 et de 100 % d’ici 2050, ce qui, selon plusieurs ONGs environnementales, ne suffira pas à atteindre l’objectif de limiter le réchauffement climatique à 1,5 degrés. Lorsque le projet de loi a été approuvé, la période de consultation publique qui a suivi n’a duré que deux mois, entre fin 2021 et début 2022.  

Cette brièveté, selon Politaki, “s’est répercutée sur la loi climatique et symbolise l’absence de vision politique et d’approche exhaustive en Grèce.” 

Les poursuites-bâillons 

Hormis une polarisation politique et une couverture médiatique défaillante, le débat public grec se retrouve en outre entravé par d’autres facteurs. À mesure que les problématiques environnementales y prennent une place croissante, les poursuites judiciaires à motivation financière contre les journalistes se sont également multipliées. Parmi les plaignants, diverses entreprises du secteur de la transition énergétique. Les journalistes qui dévoilent des actes de destruction environnementale ou font écho aux inquiétudes concernant de grands projets miniers ou énergétiques font l’objet de poursuites-bâillons, autrement dit d’actions en justice ayant pour but d’intimider et de faire taire leur victime.  

Parmi les exemples figure la plainte déposée par le producteur d’énergie renouvelable WRE HELLAS contre Tasos Sarantis et le journal Efsyn ; les poursuites engagées par un haut dirigeant d’Hellas Gold à l’encontre du site d’information Althertess et de la journaliste Stavroula Poulimeni, qui ont fait état de la pollution générée par ses activités d’exploitation minière dans la région septentrionale d’Halkidiki ; et enfin, le procès qui a opposé l’entreprise de recyclage Antapodotiki Anakyklosi à Thodoris Chondrogiannos pour son article publié dans Inside Story, un journal indépendant.  

D’autres groupes sont concernés : le constructeur de bâteaux Onex Shipyards a attaqué une ONG environnementale basée sur Syros (une île de l’archipel des Cyclades) ; à Tinos, un producteur d’énergie a poursuivi une centaine d’habitants qui ont milité contre la construction d’éoliennes ; à Andros (également dans les Cyclades), un autre a porté plainte contre neuf personnes morales qui avaient contesté son projet de construire une route, et ainsi de suite.  

“Ces procès n’empêchent pas seulement les journalistes d’accomplir leur devoir de véhiculer les informations indépendamment de toute considération politique ou financière. Ils font obstacle au droit des citoyens de recevoir ces informations”, explique la journaliste Stavroula Poulimeni. Par chance, la majorité des communauté locales ainsi que plusieurs groupes environnementaux ont exprimé leur solidarité envers les journalistes et ONGs qui sont confrontés aux à cette industrie de l’intimidation naissante.  

Pourtant, la majorité des médias grand public en Grèce semblent avoir perdu leur langue. Il aura fallu des villes inondées, des villages ensevelis sous la boue, et des centaines de milliers d’hectares de terres brûlées en un seul été pour que le changement climatique redevienne d’actualité.  

En 2016, le pays a adopté la Stratégie nationale d’adaptation au changement climatique, basée sur une étude menée en 2011 par la Banque de Grèce. Sept ans plus tard, cependant, les 13 plans d’action régionaux nécessaires à la mise en œuvre de cette stratégie n’ont toujours pas été approuvés par l’Etat. Peu de choses ont changé depuis les évènements de l’été 2023, et les médias continuent d’ignorer la question.  

L’indépendance des médias est la clé de voûte d’une société où les politiciens répondent de leurs actes et les citoyens sont sensibilisés et informés en matière de changement climatique. Par ailleurs, journalistes et scientifiques doivent impérativement développer et mettre en commun leurs connaissances, afin de pouvoir convenablement expliquer les conséquences économiques et sociales du changement climatique.

Se necesita una reforma radical para que la agricultura europea sea económicamente sostenible y ambientalmente soportable. Sin embargo, el mayor lobby agrícola de Europa, el Copa-Cogeca, se opone a cualquier política contraria a los intereses de los grandes terratenientes. En este período previo a las elecciones europeas y frente a las manifestaciones del sector en toda Europa, hay un electorado al que los políticos conservadores están especialmente interesados en cortejar: los agricultores.

Cuando el Partido Popular Europeo (PPE), de centroderecha y mayor grupo del Parlamento Europeo, intentó (sin conseguirlo por un escaso margen)  que se rechazara la Ley de Restauración de la Naturaleza, citó a los agricultores y la seguridad alimentaria como razones para su oposición. En su discurso sobre el Estado de la Unión de septiembre, la presidenta de la Comisión Europea, Ursula von der Leyen -miembro del PPE ella misma- se esforzó en mostrar su aprecio por los agricultores, pero evitó mencionar la estrategia “De la Granja a la Mesa” (F2F), que es el principal esfuerzo de la Comisión para hacer que la agricultura sea más justa y sostenible. El PPE se presenta como el partido de los agricultores y parece dispuesto a cuestionar y oponerse a cualquier intento de frenar los impactos adversos de la agricultura en los ecosistemas. 

De los más de 400 millones de electores con derecho a voto en la UE, solamente unos nueve millones, en torno al dos por ciento, trabajan en la agricultura. Pero los políticos consideran cruciales sus votos. Esto es así no solo porque los agricultores son extremadamente propensos a manifestarse sino también por la imagen muy positiva con que cuentan los agricultores en toda Europa como guardianes de las tradiciones rurales y del patrimonio cultural y también como proveedores de nuestro sustento cotidiano. Esto significa que una parte mucho más amplia del electorado simpatiza con ellos y se identifica con su causa, lo que hace que formen una poderosa fuerza electoral. 

No hay duda de que es necesario apoyar a los agricultores. Su existencia es fundamental para la seguridad alimentaria a largo plazo y, en última instancia, para la prosperidad de Europa. Pero, desgraciadamente, la agricultura europea se encuentra en una situación desesperada. A pesar de que la agricultura es la máxima partida presupuestaria de la UE, que desembolsa decenas de miles de millones de dinero público al año, el bloque ha perdido tres millones de agricultores en la última década. Ese es un ritmo de 800 agricultores que abandonan la profesión cada día. Aún más preocupante es que no están siendo reemplazados: la edad media de un agricultor europeo es ahora de 57 años. Estas estadísticas se remontan a la década de 2010 a 2020, antes de que la guerra a las puertas de Europa entre dos superpotencias agrícolas ejerciera más presión sobre los productores de alimentos que, desde entonces, vienen luchando contra el rápido aumento de los precios de insumos como piensos, fertilizantes y pesticidas. 

A pesar de que la agricultura es la máxima partida presupuestaria de la UE, que desembolsa decenas de miles de millones de dinero público al año, el bloque ha perdido tres millones de agricultores en la última década.

En los últimos dos años, los agricultores europeos también se han visto gravemente afectados por múltiples fenómenos climáticos extremos, desde sequías y olas de calor hasta inundaciones e incendios forestales, que han dañado granjas y diezmado cosechas. Para empeorar las cosas, los científicos han advertido inequívocamente que es probable que el clima extremo empeore y amenace la producción de alimentos. Es imperativo que la agricultura no sólo mitigue su incidencia en el cambio climático, advierten los científicos, sino que también se adapte y sea resistente a estos desastres, así como a los cambios más sutiles en las pautas de puesta en explotación de los cultivos y los modelos pluviométricos. Sin embargo, el grupo de presión agrícola y los políticos que deberían preocuparse por la viabilidad continua de la agricultura europea parecen decididos a resistirse a cualquier reforma o cambio en el estado actual de las cosas. 

Afirmaciones engañosas 

Esto puede quedar parcialmente explicado por el dominio de Copa-Cogeca, el más antiguo grupo de presión agrícola, que es también el de mayor tamaño y poder en Europa. Esta organización se estableció en 1959 a la entrada en vigor de la Política Agraria Común (PAC) de la UE, que a su vez se había fundamentado en el ideal de posguerra de que Europa no debía volver a sufrir hambrunas. Empezó como movimientos separados representantes de la agricultura (Copa) y las cooperativas (Cogeca) y ambas organizaciones se fusionaron a principios de los años sesenta del pasado siglo. Entre sus miembros se encuentran muchos de los principales sindicatos agrícolas de ámbito nacional y, con el transcurso de los años, Copa-Cogeca se ha autoproclamado como la voz de los agricultores y las cooperativas agrícolas europeos en Bruselas. 

Copa-Cogeca afirma que representa a más de 22 millones de agricultores y sus familias, lo que de acuerdo con datos de la Comisión Europea representaría la totalidad del sector agrícola europeo. Sin embargo, tal afirmación tiene más de deseo inalcanzado que de realidad tangible, tal como otros periodistas y yo misma hemos revelado con nuestra investigación llevada a cabo durante meses con Lighthouse Reports, una organización periodística de investigación sin fines de lucro. 

Las entrevistas con cerca de 120 agricultores, personas introducidas en el sector, políticos, académicos y activistas, así como una encuesta entre 50 filiales de Copa-Cogeca, plantean serias dudas sobre las afirmaciones del grupo de presión en cuanto al número de sus componentes y su legitimidad dentro de la comunidad agrícola. 

En Rumanía, que tiene el mayor número de explotaciones agrícolas con casi 2,9 millones de ellas, un total de 3.500 agricultores están representados por una alianza de cuatro sindicatos que son miembros de Copa-Cogeca, de acuerdo con sus propios comunicados de prensa y entrevistas. En Polonia, en torno a 1,3 millones de agricultores son nominalmente miembros de KRIR una organización afiliada a Copa-Cogeca y que recibe considerables sumas de dinero de los contribuyentes, pero que no lleva registro o historial alguno de a quienes representa. La Oficina Superior de Auditoría del país concluyó en 2021 que “debido a la falta de registros históricos, las cámaras agrícolas no tenían conocimiento de todos los miembros cuyos intereses se suponía que debían representar”.  

En Dinamarca, el único miembro de Copa-Cogeca es el Consejo Danés para Alimentos y Agricultura (L&F en danés). Sus memorias anuales de 2016 y 2021 presentaban un crecimiento de 5.000 agricultores en su membresía, un curioso desarrollo que parece ir en contra de las estadísticas tanto europeas como nacionales. El sindicato se negó a dar una plena explicación de su creciente membresía, pero su última memoria anual rebajó completamente este número. España tiene probablemente el conjunto de datos más completo de entre todos los países que fueron investigados. Incluso allí, los tres sindicatos agrícolas que son miembros de Copa-Cogeca representan, entre los tres, solamente al 40 por ciento de los agricultores del país. 

Poder sin representación 

La impresión arraigada desde hace mucho tiempo de que Copa-Cogeca es el árbitro de lo que los agricultores europeos necesitan y quieren se basa en datos poco fiables, infundados y opacos. Además, los pequeños agricultores no se sienten representados. “Las decisiones pasan por los grandes países, los grandes agricultores, los grandes sindicatos… No hay igualdad”, afirmó Arünas Svitojus, presidente del Sindicato Lituano y miembro del LR ZUR de Copa. 

Otros miembros actuales y ex miembros, así como expertos en la materia, también afirmaron que Copa-Cogeca representa mayormente los intereses de los grandes agricultores industriales y las cooperativas, pero en nada a los pequeños y medianos agricultores que componen el grueso de la agricultura europea. De acuerdo con Eurostat, de los 9,1 millones de explotaciones agrícolas existentes en la UE en 2020, el 63,8 por ciento tenía menos de cinco hectáreas y al menos el 75 por ciento tenía menos de 10 hectáreas. A pesar de esto, Copa-Cogeca sigue disfrutando de una cómoda relación con las tres instituciones que en la UE constituyen el núcleo de la formulación de políticas agrícolas: la Comisión, el Parlamento y el Consejo. En un artículo de 2019 sobre los subsidios a la agricultura, el New York Times dijo que los líderes europeos han tratado históricamente a Copa-Cogeca “no como meros receptores de dinero público, sino como socios en la formulación de políticas”. 

El poder sin representación puede llevar a políticas sesgadas para beneficiar a los pocos que recorren los pasillos del poder en Bruselas, en lugar de a los millones de agricultores que trabajan duro en los campos.

Copa-Cogeca es el único grupo invitado a reunirse y dialogar con el presidente del Consejo antes de cualquier reunión de los ministros de agricultura de la UE. Copa-Cogeca tenía también el mayor número de escaños en los grupos de diálogo civil que ayudan y asesoran a la Comisión. La estructura de estos grupos ha sido reformada recientemente, pero algunas fuentes afirman que Copa-Cogeca sigue dominando los debates. Personas afines a la Comisión hablaron también de un “entendimiento mutuo” entre DG AGRI, la rama de la Comisión responsable de la política agrícola, y Copa-Cogeca. 

En correos electrónicos a los miembros del Parlamento de la UE, Lighthouse Reports descubrió que el grupo de presión hacía detalladas sugerencias sobre cómo votar en una determinada pieza legislativa y sobre la clase de enmiendas que se deberían introducir. Un miembro del Parlamento Europeo ha llegado a considerar que la correspondencia de Copa-Cogeca era una amenaza velada. 

Esta relación amistosa y de bucle cerrado entre el legislativo, el ejecutivo y los grupos de interés en Bruselas que tienen un férreo control sobre la formulación de políticas agrícolas ha sido denominada “El Triángulo de Hierro”. El poder sin representación puede llevar a políticas sesgadas para beneficiar a los pocos que recorren los pasillos del poder en Bruselas, en lugar de a los millones de agricultores que trabajan duro en los campos. 

En el pasado año (2023), Copa-Cogeca se ha valido de su posición para oponerse a las reformas medioambientales propuestas por el Pacto Verde Europeo y la Estrategia De la Granja a la Mesa, incluyendo el exitoso sabotaje de una ley destinada a recortar el uso de pesticidas, frustrar los esfuerzos para exigir que las explotaciones agrícolas a gran escala reduzcan las emisiones nocivas e intentar desbaratar una ley que restauraría los ecosistemas europeos. Su presión también retrasó la rotación de cultivos y los requisitos de tierras en barbecho a tenor de la PAC. Además, está en contra de vincular las subvenciones agrícolas a los resultados medioambientales. Lo más importante es que no quiere poner un límite a la cantidad máxima de dinero que puede obtener una explotación agrícola a tenor de la PAC, que hasta ahora ha beneficiado a los grandes terratenientes a expensas de los pequeños y medianos agricultores. 

Agricultores privados de sus derechos 

Esto tiene como efecto el privar de sus derechos a la clase de agricultores jóvenes y comprometidos que Europa necesita desesperadamente y, al mismo tiempo, perpetuar el círculo vicioso de que sean más  los agricultores que abandonan la agricultura que los que se incorporan a ella. Como Tijs Boelens, ex activista y trabajador social que ahora cultiva verduras orgánicas, variedades de trigo y cebada indígenas en Flandes. “Nadie se fija en nosotros. No contamos para nada porque no tenemos dinero”, me dijo durante una llamada de Zoom aprovechando un descanso de la tarde. Es palpable su enfado por las políticas a nivel regional, nacional y de la Unión Europea, que según él están muy centradas en la agricultura intensiva, industrial y a gran escala. 

Como Katja Temnik, una ex estrella del baloncesto convertida en herbolaria y agricultora biodinámica, quien durante la conferencia anual que la UE celebró en Bruselas sobre el futuro de la agricultura advirtió a los parlamentarios, burócratas, cabilderos y agricultores allí reunidos que el creciente énfasis en la producción de alimentos impulsada por la tecnología era un error. Temnik afirmó que quienes toman las decisiones “están completamente aislados de la realidad o de lo que necesitan y sienten las personas que realmente viven y trabajan con la tierra”. 

Como David Peacock, fundador de la afamada Erdhof Seewalde, una explotación ganadera mixta de 111 hectáreas en el norte de Alemania, que se siente desconectado de los sindicatos agrícolas como el Copa-Cogeca porque “la forma en que cultivan y todo lo que hacen está destruyendo el planeta”. Y añade: “Sé que es posible trabajar de otra manera. Por eso soy bastante crítico con lo que están haciendo y con las estructuras que hay detrás de todo esto”. 

Como Jean Mathieu Thevenot y su amigo, jóvenes ingenieros que han creado una explotación agrícola en el País Vascofrancés como “una opción política” para proclamar que “la agricultura industrial es una gran parte del problema en la mayoría de las cuestiones ecológicas a que nos enfrentamos”. “Necesitamos cambiar la forma en que cultivamos”. “La mayoría de los jóvenes agricultores que conozco y con los que trabajo”, añade Thevenot, “están desconectados y en completo desacuerdo con la visión del Copa-Cogeca, que tiene mucho poder en la UE pero aboga por mantener las cosas como están y a favor de la agricultura industrial”. 

Aunque no todos los agricultores están predispuestos a cambiar sus prácticas, muchos sí lo están – en especial si ello les permite obtener un beneficio razonable.

Como Bogdam Suliman, un trabajador de los servicios públicos de Rumania que se pasó a la agricultura para ayudar a sus progenitores y que está siguiendo un rumbo muy distinto al de sus vecinos de mayor edad que le aconsejaron que utilizara tantos fertilizantes y pesticidas como pudiera. Él está tratando de volver a crear un ecosistema sostenible que no necesite productos químicos para controlar las plagas o aumentar la productividad. “Necesitamos una mentalidad diferente”, dice. 

Aunque no todos los agricultores están predispuestos a cambiar sus prácticas, muchos sí lo están – en especial si ello les permite obtener un beneficio razonable. La investigación demuestra que esto es una perspectiva realista. Si De la Granja a la Mesa se pone en práctica cuidadosamente, muchos agricultores están en situación de salir ganando y solamente algunos saldrán perdiendo. Pero esto requiere un decidido conjunto de medidas y unos representantes valerosos y con visión de futuro para los agricultores europeos. 

Por eso son tan preocupantes la falta de representación del Copa-Cogeca y el posicionamiento del PPE como “partido de los agricultores”. Si estos dos grupos, los más grandes y poderosos de Bruselas, continúan resistiéndose a cualquier modificación de la forma en que producimos, consumimos y desechamos alimentos, no les harán ningún favor ni a los agricultores que quieren cambiar ni a los consumidores que necesitan alimentos saludables y asequibles que no arruinen el planeta. En última instancia, esto socavará la agricultura europea y la capacidad del continente para alimentar a sus pobladores. 

Este artículo es parte de la serie “Partiendo el Pan: Los sistemas Alimentarios e Hídricos Bajo Presión”. El proyecto está organizado por el Green European Journal con el apoyo de Eurozine, y gracias al apoyo económico del Parlamento Europeo a la Green European Foundation. El Parlamento de la UE no es responsable del contenido de este proyecto.

Bei den letzten Wahlen haben die griechischen Parteien das Klimathema weitgehend ignoriert, obwohl es für die Bürger Priorität hatte. Erst Katastrophen wie Waldbrände und Überschwemmungen haben eine Debatte ausgelöst. Der Berichterstattung mangelt es jedoch an wissenschaftlicher Analyse und kritischen Journalisten droht sogar immer häufiger eine Klage.

Im Vorfeld der griechischen Parlamentswahlen im Mai und Juni war das Klima für die Parteien wenig oder gar nicht von Belang. Weniger als 0,5 % der Wahlkampfreden aller führenden Politiker enthielten die Begriffe „Umwelt” oder „Klimawandel”. Selbst in der abschließenden Fernsehdebatte zwischen den Spitzenpolitikern der wichtigsten Parteien des Landes war das Thema auffallend wenig präsent. 

Dies scheint den Erwartungen der griechischen Bürger zu widersprechen. Laut der jüngsten Eurobarometer-Umfrage sind 94 % der Griechen der Meinung, dass „die Bekämpfung des Klimawandels und Umweltfragen Priorität haben sollten, um die öffentliche Gesundheit zu verbessern.” Eine andere Umfrage von Metron Analysis ergab, dass 29 % der Griechen den Klimawandel für das größte Problem halten, mit dem unser Planet heute konfrontiert ist. Die steigenden Lebenshaltungskosten stehen jedoch an erster Stelle ihrer Sorgen, gefolgt von der Wirtschaft und erst dann folgt das Thema Umweltzerstörung (9 %). Dies könnte zumindest teilweise erklären, warum die grünen Parteien in Griechenland so schwach sind. Bei den Wahlen im Juni erhielten die Grünen 21.188 Stimmen, also 0,41 %, während das Bündnis Grün & Lila mit 15.725 Stimmen auf 0,3 % kam. 

Die klimaskeptische rechtsextreme Partei Niki (Victory) erhielt dagegen 3,69 % der Stimmen und errang 10 Sitze im griechischen Parlament. In einem Artikel auf der Website der Partei heißt es: „Die auf den Kohlendioxidausstoß basierende Theorie des Klimawandels ist bloß ein Mittel, um die globale Macht und den globalen Reichtum zu erhalten.”  

Kurz nach den Wahlen im Juni kam es in Griechenland jedoch zu verheerenden Waldbränden, die mindestens 28 Todesopfer forderten und bei denen mehr als 120 000 Hektar Land verbrannten. Im September dann wurde die zentrale Region Thessalien von verheerenden Überschwemmungen heimgesucht, woraufhin der Klimawandel in der politischen und medialen Debatte endlich thematisiert wurde. In ihrer Berichterstattung über die Umweltkatastrophen zitierten mehrere griechische Medien englischsprachige Nachrichten. Die beliebte regierungsnahe Zeitung Efimerida und das Online-Medium Newsbomb beriefen sich auf einen in der Deutschen Welle veröffentlichten Artikel mit dem Titel „Griechenland am stärksten vom Klimawandel betroffen”. Newsbomb zitierte den BBC-Bericht „Überschwemmungen in Griechenland: Premierminister Mitsotakis warnt vor einem ungleichen Kampf mit der Natur.” 

Ekathimerini, die englischsprachige Ausgabe einer der wichtigsten griechischen Tageszeitungen, zitierte Mitsotakis gegenüber CNN mit den Worten: „Wir haben alles getan, was wir konnten”, um die katastrophalen Brände zu bekämpfen. „Ich fürchte, dass dies die Realität sein wird, mit der Gebiete wie das Mittelmeer in Zukunft konfrontiert sein werden”, fügte Mitsotakis hinzu. Naive Kommentare wie diese haben zur Entpolitisierung von Umweltkatastrophen in der öffentlichen Debatte Griechenlands beigetragen.  

Dies ist kein neuer Trend. Im Jahr 2018 reagierte der ehemalige linke Ministerpräsident und Syriza-Vorsitzende Alexis Tsipras auf die Überschwemmungen in Mandra und die Waldbrände in Mati in der Hauptstadtregion Attika mit der Aussage, Griechenland müsse die Katastrophenschutzprotokolle aktualisieren, da „der Klimawandel häufiger zu extremen Wetterereignissen führen wird.” Der damalige Oppositionsführer Mitsotakis erwiderte daraufhin ironisch: „Herr Tsipras hat heute entdeckt, dass der Klimawandel extreme Wetterverhältnisse verursacht.”  

Polarisierung und Entpolitisierung 

Die verstorbene Geografin und Professorin an der Universität der Ägäis, Eleni Kapetanaki-Briassoulis warnte 2021 davor, dass eine fatalistische Akzeptanz der Auswirkungen des Klimawandels die Verantwortung auf weit entfernte Ursachen verlagert und damit „lokale Eingriffe (sowohl individuelle als auch kollektive) ins natürliche Ökosystem” zweitrangig erscheinen lässt.  „Das vorherrschende Narrativ des Klimawandels entlastet einen Teil der direkten oder indirekten Schuldigen, indem es das Lokale/Konkrete mit dem Globalen/sich nicht in unmittelbarer Nähe befindenden verwechselt und die Schuld damit auf eine größere Masse verteilt”, schrieb Kapetanakis-Briassoulis. 

Die Regierung ging jedoch noch einen Schritt weiter und griff nach den Katastrophen des letzten Sommers die wissenschaftliche Gemeinschaft an. Als die Nationale Beobachtungsstelle von Athen (NOA) im September einen Anstieg der verbrannten Flächen um 195 % meldete, obwohl die Zahl der Waldbrände im Jahr 2023 im Vergleich zum Jahresdurchschnitt von 2002 bis 2022 um 52 % zurückgegangen war, beschuldigte die Regierung die Beobachtungsstelle, politisch motiviert zu handeln. Die stellvertretende Ministerin für Migration und Asyl, Sofia Voultepsi, sprach von einer „Propaganda der Zahlen”, während der Abgeordnete und ehemalige Minister Stelios Petsas von „politischen Spielchen” sprach und betonte, dass er diese Rolle gar nicht möge. 

Anfang Dezember ließ die Regierung ihren Worten Taten folgen und kündigte an, die NOA in das Ministerium für Klimakrise und Katastrophenschutz einzugliedern. Forscher verschiedener Institutionen lehnen diese Änderung jedoch ab, da sie Bedenken hinsichtlich der Unabhängigkeit der Beobachtungsstelle hatten. 

Abgesehen von den politischen Kontroversen haben die Umweltkatastrophen des letzten Sommers die Klimakrise in den Vordergrund gerückt und möglicherweise einen Wandel in der Einstellung der Medien zu diesem Thema bewirkt. Laut einer Analyse des Nationalen Netzwerks für Klimawandel CLIMPACT von über zweitausend Nachrichten, die zwischen 2009 und 2020 online veröffentlicht wurden, war die Berichterstattung über die Klimakrise in den griechischen Medien aber aus mehreren Gründen mangelhaft:  

Erstens waren die Journalisten nicht an einer ausführlichen Berichterstattung über den Klimawandel interessiert, während 11 % der analysierten Inhalte klimaskeptische Ansichten wiedergaben.  

Zweitens: Obwohl die Folgen des Klimawandels in Griechenland und auf der ganzen Welt bereits spürbar sind, bezogen sich 28 % der untersuchten Artikel ausschließlich auf Klimaauswirkungen, die zu einem unbestimmten Zeitpunkt in der Zukunft erwartet werden. Nur 17 % der Artikel erwähnten die konkreten und bereits jetzt aktuellen Auswirkungen des Klimawandels.  

Drittens konzentrierten sich die Artikel auf die nationalen Regierungen als Verantwortliche für den Umgang mit dem Klimawandel. Lokale und internationale Akteure wie die EU, lokale Behörden, Umweltgruppen und NRO wurden weniger häufig erwähnt. Positiv zu vermerken ist hingegen, dass jeder zweite Nachrichtenartikel Aussagen von Experten enthielt. Jeder dritte Artikel zitierte Politiker gefolgt von Mitgliedern der Zivilgesellschaft (14,5 %), von Bürgern (12 %) und Wirtschaftsvertretern (9 %). 

Wie die Umfrage deutlich macht, kann die Präsenz von Wissenschaftlern in den Medien das Verständnis der Öffentlichkeit für den Zusammenhang zwischen Klimawandel, menschlichen Aktivitäten und Naturkatastrophen verbessern. Dennoch betont CLIMPACT, dass der Online-Diskurs in den Medien – der häufig den Offline-Diskurs reproduziert – pädagogischer werden und die Dringlichkeit politischer Maßnahmen zum Klimawandel besser vermitteln muss. 

kann die Präsenz von Wissenschaftlern in den Medien das Verständnis der Öffentlichkeit für den Zusammenhang zwischen Klimawandel, menschlichen Aktivitäten und Naturkatastrophen verbessern.

Alexandra Politaki, Botschafterin des Europäischen Klimapakts in Griechenland, schrieb in einem kürzlich erschienenen Artikel, dass es dem Land an groß angelegten Informations- und Sensibilisierungskampagnen fehle, die zentral konzipiert und von staatlichen Stellen über einen längeren Zeitraum durchgeführt würden. Stattdessen werden die Menschen „mit Fotos von aktuellen oder zukünftigen Katastrophen konfrontiert, […] mit fragmentarischen Bildern, die nicht mehr als Eindrücke vermitteln. So bleiben Schlüsselbegriffe […] wie Anpassung, Übergang, Klimaneutralität, Europäischer Green Deal und Just Transition Mechanism unverstanden von einem Großteil der Bevölkerung”, argumentiert Politaki. 

Selbst das im Mai 2022 verabschiedete Nationale Klimagesetz, das darauf abzielt, die Treibhausgasemissionen Griechenlands bis 2030 um 55 % gegenüber dem Stand von 1990 zu senken und bis 2050 auf Null zu reduzieren, erhielt nicht die Aufmerksamkeit, die es verdient. Die Verabschiedung des Gesetzes, das mehrere Umwelt-NGOs für unzureichend halten, um das 1,5-Grad-Ziel zu erreichen, erfolgte nach einer öffentlichen Konsultation von nur zwei Monaten zwischen Ende 2021 und Anfang 2022. Diese unzureichende Auseinandersetzung mit dem Thema „hat sich im Klimagesetz niedergeschlagen, ebenso wie das Fehlen eines umfassenden weitreichenden Ansatzes und einer politischen Vision”, so Politaki. 

Drohende Rechtsklagen 

Polarisierung und schwache Medienberichterstattung sind nicht die einzigen Probleme, die die öffentliche Klimadebatte in Griechenland kennzeichnen. In dem Maße, wie die Aufmerksamkeit für Umweltthemen gestiegen ist, haben auch die Klagen wirtschaftlicher Interessenvertreter gegen Journalisten zugenommen, darunter auch von Unternehmen, die an der Energiewende beteiligt sind. Einschüchternde rechtliche Maßnahmen, die als SLAPP (Strategic Lawsuit Against Public Participation) bekannt sind, richten sich vor allem gegen Journalisten, die Umweltschäden aufdecken oder über Umweltprobleme im Zusammenhang mit großen Bergbau- und Energieprojekten berichten. 

Beispiele hierfür sind die Klage des Unternehmens für erneuerbare Energien WRE HELLAS gegen Tasos Sarantis und die Zeitung Efsyn, die Klage eines hochrangigen Managers von Hellas Gold gegen das Online-Nachrichtenportal Altherthess und die Journalistin Stavroula Poulimeni, die über die Umweltverschmutzung im Zusammenhang mit den Bergbauaktivitäten des Unternehmens in der nordgriechischen Region Chalkidiki berichtet hatte, sowie die Klage des Recyclingunternehmens Antapodotiki Anakyklosi gegen den Journalisten Thodoris Chondrogiannos wegen eines Artikels, der im unabhängigen Nachrichtenportal Inside Story veröffentlicht wurde.  

Die rechtlichen Drohungen betreffen aber nicht nur Journalisten. So ging die ONEX-Werft auf der Kykladeninsel Syros gegen eine örtliche Umwelt-NRO vor. Außerdem  verklagte ein Windenergieunternehmen 100 Einwohner der Insel Tinos, weil sie gegen die Errichtung von Windturbinen mobil gemacht hatten, und ein anderes Windkraftunternehmen reichte auf Andros, Klage gegen neun Personen ein, nachdem diese gegen den Bau einer Straße durch das Unternehmen Einspruch erhoben hatten. Die Liste ließe sich fortsetzen. 

„Mit diesen SLAPPs wird versucht, unsere Arbeit zu behindern, die darin besteht, die Leute unabhängig von politischen und wirtschaftlichen Interessen zu informieren, was ja eigentlich unsere Pflicht ist. Außerdem wird dadurch das Recht der Bürger auf unabhängige Informationen nach und nach eingeschränkt”, erklärt Stavroula Poulimeni. Glücklicherweise haben sich die meisten lokalen Gemeinschaften und viele Umweltorganisationen mit Journalisten und NROs gegen die immer häufiger werdenden Einschüchterungsklagen zusammengeschlossen. 

Doch in den meisten Mainstream-Medien des Landes herrschte Schweigen über den Klimawandel. Da brauchte es überschwemmte Städte, schlammbedeckte Dörfer und 1,7 Millionen Hektar verbrannte Erde in einem einzigen Sommer, damit man sich an das Klima und die Umwelt erinnert. 

Seit 2016 verfügt Griechenland über eine nationale Strategie zur Anpassung an den Klimawandel, die auf einer Studie der Bank von Griechenland aus dem Jahr 2011 basiert. Sieben Jahre nach der Entwicklung der Strategie hat Griechenland jedoch immer noch nicht die 13 regionalen Pläne zur Anpassung an den Klimawandel (PESPACA) genehmigt, die zur Umsetzung der NSCA erforderlich sind. Auch nach dem letzten Sommer scheint sich wenig geändert zu haben, und in den Medien wird kaum über das Thema berichtet. 

Eine größere Unabhängigkeit der Medien ist von entscheidender Bedeutung, wenn wir die Öffentlichkeit mit hochwertigen Informationen über die Auswirkungen des Klimawandels und die entsprechenden Maßnahmen versorgen und gleichzeitig die Politiker zur Verantwortung ziehen wollen. Außerdem ist es dringend notwendig, Wissenschaftler und Journalisten gemeinsam auszubilden, damit sie die Komplexität der Klimawissenschaft einfacher vermitteln und die sozialen und wirtschaftlichen Auswirkungen der Krise besser erklären können. 

Dieser Artikel ist Teil einer Serie, die dem Klimadiskurs in den europäischen Medien gewidmet ist. Dieses Projekt wird von der Green European Foundation mit Unterstützung des Europäischen Parlaments und in Zusammenarbeit mit Voxeurop und dem Green European Journal organisiert.

Eine radikale Reform ist notwendig, um den europäischen Agrarsektor finanziell nachhaltig und ökologisch widerstandsfähig zu machen. Doch Europas größte Agrarlobby lehnt zusammen mit der EVP jede Politik ab, die den Interessen der Großgrundbesitzer zuwiderläuft.

Als die Europäische Volkspartei (EVP), die größte Fraktion im Europäischen Parlament, erfolglos versuchte, das Gesetz zur Wiederherstellung der Natur zu kippen, führte sie die Interessen der Landwirte und die Ernährungssicherheit als Gründe für ihre Ablehnung an. In ihrer Rede zur Lage der EU im September legte EU-Kommissionspräsidentin Ursula von der Leyen – selbst Mitglied der EVP – Wert darauf, ihre Unterstützung für die Landwirte zum Ausdruck zu bringen, vermied es aber, die „Farm to Fork”-Strategie (F2F) zu erwähnen. Dabei handelt es sich um das Vorzeigeprojekt der Kommission für eine fairere und nachhaltigere Landwirtschaft. Die EVP stellt sich selbst als Partei der Landwirte dar und wird vermutlich alle Versuche, die negativen Auswirkungen der Landwirtschaft auf die Ökosysteme einzudämmen, in Frage stellen und ablehnen.   

Von den mehr als 400 Millionen Wahlberechtigten in der EU sind nur etwa neun Millionen, also rund zwei Prozent, in der Landwirtschaft tätig. Doch für die Politiker ist ihre Stimme entscheidend. Das liegt vor allem daran, dass Landwirte sehr lautstarke Protestler sind und europaweit ein positives Image geniessen: Die Landwirte als Hüter ländlicher Traditionen und des kulturellen Erbes und als Garanten unserer täglichen Ernährung. Das führt dazu, dass ein großer Teil der Wählerschaft mit ihnen sympathisiert und sich mit ihnen identifiziert, was sie zu einer starken Wählerschaft macht.   

Es steht außer Frage, dass Landwirte unterstützt werden müssen. Ihre Existenz ist entscheidend für die Ernährungssicherheit und letztlich für den Wohlstand in Europa. Doch bedauerlicherweise befindet sich die europäische Landwirtschaft in einer misslichen Lage. Obwohl sie der größte Haushaltsposten der EU ist  und jährlich Dutzende von Milliarden an öffentlichen Geldern verschlingt, hat die EU in den letzten zehn Jahren drei Millionen Bauern verloren. Jeden Tag geben 800 Landwirte ihren Beruf auf und noch beunruhigender ist, dass sie nicht ersetzt werden. Zudem liegt das Durchschnittsalter der europäischen Landwirte bei 57 Jahren. Diese Statistiken stammen aus der Zeit von 2010 bis 2020, also bevor der Krieg zwischen zwei landwirtschaftlichen Supermächten vor den Toren Europas den Druck auf die Lebensmittelproduzenten weiter erhöht hat. Seit dem russischen Angriffskrieg auf die Ukraine haben Landwirte mit rapide steigenden Preisen für Futtermittel, Dünger und Pestizide zu kämpfen.   

Obwohl sie der größte Haushaltsposten der EU ist  und jährlich Dutzende von Milliarden an öffentlichen Geldern verschlingt, hat die EU in den letzten zehn Jahren drei Millionen Bauern verloren.

In den letzten zwei Jahren wurden die europäischen Landwirte außerdem von zahlreichen extremen Wetterereignissen hart getroffen, von Dürren und Hitzewellen bis hin zu Überschwemmungen und Waldbränden, die die landwirtschaftlichen Betriebe beschädigten und die Ernten dezimierten. Wissenschaftler hatten unmissverständlich davor gewarnt, dass extreme Wetterereignisse zunehmen und die Nahrungsmittelproduktion gefährden werden. Auch warnen sie davor, dass die Landwirtschaft nicht nur ihren Beitrag zum Klimawandel eindämmen, sondern sich auch an diese Katastrophen anpassen und widerstandsfähiger werden muss, ebenso wie an die subtileren Verschiebungen in den Anbau- und Niederschlagsmustern. Doch die Agrarlobby und die Politiker, die vorgeben, sich um den Fortbestand der europäischen Landwirtschaft kümmern zu wollen, wehren sich entschlossen  gegen jegliche Reformen oder Änderungen des Status quo.  

Irreführende Behauptungen   

Dies lässt sich zum Teil durch die Dominanz der Copa-Cogeca erklären, Europas ältester, größter und mächtigster Agrarlobby. Die Organisation wurde 1959 gleichzeitig mit der Einführung der Gemeinsamen EU-Agrarpolitik (GAP) gegründet, die ihrerseits auf dem Nachkriegsideal beruhte, dass Europa nie wieder hungern sollte. Die ursprünglich getrennten Organisationen der Landwirte (Copa) und der Genossenschaften (Cogeca) fusionierten Anfang der 1960er Jahre. Zu ihren Mitgliedern zählen seitdem viele der großen nationalen Bauernverbände der EU, und im Laufe der Jahre hat sich die Copa-Cogeca zur Stimme der europäischen Landwirte und landwirtschaftlichen Genossenschaften in Brüssel entwickelt.   

Die Copa-Cogeca behauptet, mehr als 22 Millionen Landwirte und ihre Familien zu vertreten, was nach Angaben der Europäischen Kommission die Gesamtheit des europäischen Agrarsektors bedeuten würde. Wie ich und andere Journalisten während unserer monatelangen Recherchen in Zusammenarbeit mit der gemeinnützigen, investigativen Nachrichtenagentur Lighthouse Reports herausgefunden haben, scheint diese Behauptung jedoch eher ein Wunschtraum zu sein. 

Interviews mit fast 120 Landwirten, Insidern, Politikern, Akademikern und Aktivisten sowie eine Umfrage unter 50 Copa-Cogeca-Mitgliedern lassen ernsthafte Zweifel an der Mitgliederzahl der Lobby und ihrer Legitimität in der Landwirtschaft aufkommen.  

In Rumänien, dem Land mit den meisten landwirtschaftlichen Betrieben in Europa (fast 2,9 Millionen), werden nach eigenen Pressemitteilungen und Interviews insgesamt 3.500 Landwirte von einem Bündnis aus vier Gewerkschaften vertreten, die Mitglieder der Copa-Cogeca sind. In Polen sind etwa 1,3 Millionen Landwirte nominell Mitglieder der Copa-Cogeca-Mitgliedsorganisation KRIR, die beträchtliche Summen an Steuergeldern erhält, aber keine Listen darüber führt, wen sie vertritt. Der Oberste Rechnungshof des Landes kam 2021 zu dem Schluss, „dass die Landwirtschaftskammern aufgrund fehlender Dokumentation keine Kenntnis von allen ihren Mitgliedern hatten, deren Interessen sie eigentlich vertreten sollten.” 

In Dänemark ist das einzige Mitglied von Copa-Cogeca der Dänische Lebensmittel- und Landwirtschaftsrat (L&F). In seinen Jahresberichten 2016 und 2021 wurde ein Anstieg der Mitgliederzahl um 5.000 Landwirte verzeichnet, eine merkwürdige Entwicklung, die sowohl den europäischen als auch den nationalen Statistiken zu widersprechen scheint. Die Gewerkschaft lehnte es ab, eine vollständige Erklärung für den Mitgliederzuwachs zu liefern, und in ihrem letzten Jahresbericht wurde diese Zahl plötzlich ganz gestrichen. Spanien verfügt wahrscheinlich über die umfassendsten Daten unter den untersuchten Ländern. Doch auch dort repräsentieren die drei Bauernverbände, die Mitglied von Copa-Cogeca sind, zusammen nur 40 Prozent der spanischen Landwirte. 

Macht ohne Zentrale  

Die lange Zeit vorherrschende Auffassung, dass Copa-Cogeca die Bedürfnisse und Wünsche der europäischen Landwirte vertritt, basiert also auf unzuverlässigen, nicht belegten und undurchsichtigen Daten. Darüber hinaus fühlen sich die Kleinbauern nicht vertreten. „Die Entscheidungen werden von den großen Ländern, den großen Landwirten und den großen Gewerkschaften getroffen… es gibt keine Gleichberechtigung”, meint Arūnas Svitojus, Präsident des Litauischen Bauernverbandes und Copa-Mitglieds LR ZUR.  

Auch andere aktuelle und ehemalige Mitglieder und Insider sagen, Copa-Cogeca vertrete vor allem die Interessen der großen, industriellen Landwirte und Genossenschaften und nicht die der kleinen und mittleren Landwirte, die den Großteil der europäischen Landwirtschaft ausmachen. Laut Eurostat waren von den 9,1 Millionen landwirtschaftlichen Betrieben in der EU im Jahr 2020 63,8 Prozent weniger als fünf Hektar und mindestens 75 Prozent weniger als 10 Hektar groß. Trotzdem pflegt Copa-Cogeca weiterhin ein enges Verhältnis zu den drei EU-Institutionen, die im Zentrum der agrarpolitischen Entscheidungsfindung stehen: der Kommission, dem Parlament und dem Rat. In einem Artikel über Agrarsubventionen aus dem Jahr 2019 schrieb die New York Times, dass die europäischen Staats- und Regierungschefs die Copa-Cogeca seit jeher „nicht als bloßen Empfänger von Regierungsgeldern, sondern als einflussreichen Partner ihrer Politik” sehen. 

Copa-Cogeca ist die einzige Gruppe, die vor jedem Treffen der EU-Agrarminister zu Gesprächen mit dem Ratspräsidenten eingeladen wird und sie hat auch die meisten Sitze in den Arbeitsgruppen für den Austausch mit der Zivilgesellschaft, welche die Kommission unterstützen und beraten. Die Struktur dieser Gruppen wurde kürzlich reformiert, aber Quellen zufolge dominiert Copa-Cogeca weiterhin die Diskussionen. Kommissionsinsider sprechen von einem „gegenseitigen Verständnis” zwischen der für die Agrarpolitik zuständigen Abteilung der Kommission (GD AGRI) und der Copa-Cogeca.   

In persönlichen E-Mails an die Mitglieder des EU-Parlaments gibt die Lobbygruppe laut Lighthouse Reports detaillierte Vorschläge, wie über einen bestimmten Rechtsakt abzustimmen ist und welche Änderungen vorgenommen werden sollten. Ein Abgeordneter empfand die Korrespondenz von Copa-Cogeca sogar als versteckte Drohung.   

Diese kumpelhafte Beziehung zwischen der Legislative, der Exekutive und den Interessengruppen in Brüssel, welche die Gestaltung der Agrarpolitik fest im Griff haben, wird als „Eisernes Dreieck” bezeichnet. Dieses Dreieck macht eine Politik, die eher den wenigen zugute kommt, die sich in den Brüsseler Korridoren der Macht bewegen, als den Millionen von Landwirten auf ihren Feldern.   

Dieses Dreieck macht eine Politik, die eher den wenigen zugute kommt, die sich in den Brüsseler Korridoren der Macht bewegen, als den Millionen von Landwirten auf ihren Feldern.

Im vergangenen Jahr hat Copa-Cogeca seine Position genutzt, um sich gegen die im Rahmen des „Green Deal” und der „Farm to Fork”-Strategie vorgeschlagenen Umweltreformen zu wehren. So hat Copa-Cogeca erfolgreich ein Gesetz zur Verringerung von Pestiziden sabotiert, Bemühungen vereitelt, die von landwirtschaftlichen Großbetrieben eine Reduzierung der Schadstoffemissionen verlangen, und versucht, ein Gesetz zur Wiederherstellung der europäischen Ökosysteme zu Fall zu bringen. Durch ihre Lobbyarbeit wurden auch die Anforderungen an die Fruchtfolge und das Brachland im Rahmen der GAP verzögert. Darüber hinaus lehnt sie die Verknüpfung von Agrarsubventionen mit Umweltschutz-Ergebnissen ab. Entscheidend ist, dass sie keine Obergrenze für den Höchstbetrag festlegen will, den ein landwirtschaftlicher Betrieb im Rahmen der GAP erhalten kann, was bisher Großgrundbesitzern auf Kosten kleiner und mittlerer Landwirte zugute kam. 

Entmündigte Landwirte   

Dies hat zur Folge, dass junge und engagierte Landwirte, die Europa so dringend braucht, entmündigt werden und immer mehr Bauern die Landwirtschaft aufgeben, ohne dass eine neue Generation nachkommt – ein Teufelskreis. „Wir werden überhaupt nicht gesehen und zählen nicht, weil wir kein Geld haben”, klagt Tijs Boelens, ehemaliger Aktivist und Sozialarbeiter, der seit kurzem in Flandern Biogemüse und einheimische Weizen- und Gerstensorten anbaut. Seine Wut ist groß über die Politik auf regionaler, nationaler und EU-Ebene, die seiner Meinung nach zu stark auf großflächige, industrielle und intensive Landwirtschaft ausgerichtet ist.  

So geht es auch Ex-Basketballstar Katja Temnik, die heute biologisch-dynamischen Kräuteranbau betreibt und während der jährlichen EU-Konferenz über die Zukunft der Landwirtschaft in Brüssel die versammelten Parlamentarier, Bürokraten, Lobbyisten und Landwirte darauf hinwies, dass die zunehmend technologiesierte Lebensmittelproduktion „der falsche Weg ist”. Ihrer Meinung nach sind die Entscheidungsträger „jenseits von jeglicher Realität der Menschen, die täglich mit dem Land leben und arbeiten. Sie wissen überhaupt nicht, was wir brauchen und wie es uns geht.” 

Das denkt auch David Peacock, Gründer des hochgelobten Erdhof Seewalde, einem 111 Hektar großen gemischten Viehzuchtbetrieb in Norddeutschland, der sich von großen Bauernverbänden wie Copa-Cogeca abgekoppelt fühlt, weil „die Art und Weise, wie sie wirtschaften den Planeten zerstört”. Er fügt hinzu: „Ich weiß, dass es möglich ist, anders zu arbeiten. Deshalb stehe ich dem, was sie tun, und den Strukturen, die hinter dem Ganzen stehen, ziemlich kritisch gegenüber.”  

Ebenso wie Jean Mathieu Thevenot und sein Freund, junge Ingenieure, die einen Bauernhof im französischen Baskenland gegründet haben. Eine „politische Entscheidung”, um zu sagen: „Die industrielle Landwirtschaft ist ein wichtiger Faktor für die ökologischen Probleme, mit denen wir konfrontiert sind. Wir müssen die Art und Weise unserer Landwirtschaft ändern. Die meisten Junglandwirte, die ich kenne und mit denen ich zusammenarbeite”, fügt Thevenot hinzu, „sind mit der Vision der Copa-Cogeca, die in der EU viel Macht hat, aber für den Status quo und die industrielle Landwirtschaft eintritt, überhaupt nicht einer Meinung.”  

Auch wenn nicht alle Landwirte bereit sind, ihre Praktiken zu ändern, so sind es doch viele – vor allem, wenn sie dadurch einen angemessenen Gewinn erwirtschaften können.

Das trifft auch auf Bogdan Suliman zu. Der ehemalige Sozialarbeiter aus Rumänien, der sich der Landwirtschaft zuwandte, um seine Eltern zu unterstützen, hat einen ganz anderen Weg eingeschlagen als seine älteren Nachbarn, die ihm rieten, so viel Düngemittel und Pestizide wie möglich einzusetzen. Er versucht, ein nachhaltiges Ökosystem zu schaffen, das keine Chemikalien zur Schädlingsbekämpfung oder Produktivitätssteigerung benötigt. „Wir brauchen dringend einen Mentalitätswechsel”, sagt er.   

Auch wenn nicht alle Landwirte bereit sind, ihre Praktiken zu ändern, so sind es doch viele – vor allem, wenn sie dadurch einen angemessenen Gewinn erwirtschaften können. Studien belegen, dass dies eine realistische Perspektive ist. Wenn Farm to Fork sorgfältig umgesetzt wird, könnten viele Landwirte davon profitieren und nur wenige würden dadurch verlieren. Dies erfordert jedoch ein mutiges Maßnahmenpaket und ein weitsichtiges Handeln.  

Also genau das, was Copa-Cogeca und die EVP als selbsternannte „Bauernpartei” nicht tun.  

Wenn diese beiden größten und mächtigsten Fraktionen in Brüssel sich weiterhin gegen Reformen für eine nachhaltigere und fairere Lebensmittelproduktion wehren, erweisen sie nicht nur reformwilligen Landwirten, sondern auch Verbrauchern, die gesunde und erschwingliche Lebensmittel fordern, ohne dabei den Planeten zu zerstören, einen schlechten Dienst. Letztlich könnte ihre Politik die europäische Landwirtschaft und die Fähigkeit des Kontinents, seine Menschen zu ernähren, untergraben.

In the general elections this year, the Green Party of England and Wales hopes to win four seats by appealing to voters who are uninspired by Labour. Ros Taylor talks to party activists about the growing differences between the two parties and how increasing numbers of Green councillors put their policies into practice at the local level.

When I speak to Green deputy leader Zack Polanski, he is buzzing from a by-election victory in the Highgate ward of Camden, north London. On the face of it, this was a small win. Highgate has three councillors and two of them are from the Labour party. But as Polanski was keen to point out, Highgate is part of Labour leader Keir Starmer’s seat. The new councillor had defected from Labour two years earlier. 

Polanski hopes others will do the same. He is dismissive about Labour and its Green Prosperity Plan, a scheme to invest 28 billion pounds (or very possibly less, depending on the state of the public finances) in the green transformation. “No one is really talking to me about it, and it’s not enough anyway.” He believes the Labour party, which is 15-20 points ahead in polling, has “lost their way”. 

Like the new councillor, 41-year-old Polanski, a former actor and hypnotherapist who sits on the London Assembly, has not always been a Green. He stood for the Liberal Democrats until he joined the Greens six years ago, after missing out on the parliamentary selection for a coveted seat in south-west London. Polanski – urbane, articulate, sometimes described by detractors as a “careerist” – represents a vision of Green politics that regards social justice and issues like housing as a key way for the party to appeal to younger voters.  

There is no doubt about his ability to inspire some members. When I asked two Green councillors about the highlight of the party’s autumn conference, both spontaneously mentioned Polanski’s “fantastic” speech, “literally one of the best I’ve ever seen, no notes.” 

“There’s a recognition that we’re doing really well locally,” he says – the party won control of the normally Conservative council of Mid-Suffolk in 2023 – “and we’re winning seats from both of the old parties” (Tories and Labour). The party now thinks it has a strong chance of holding on to its seat in Brighton, where the previous Green councillor in Highgate, Sian Berry, is standing at the next general election. It is also targeting Labour-held Bristol West, the new seat of Waveney Valley in East Anglia, and Conservative stronghold North Herefordshire. The party has announced that it will stand candidates in every seat in England and Wales, so that every voter has a chance to back them. 

Greens are wary of tactical voting 

This does not mean that a Green might not stand down in favour of a like-minded, anti-Conservative candidate if the latter had a better chance of winning, thereby encouraging people to vote tactically. But they would only do so if the Greens benefited from the same arrangement in another constituency. “We have been taken advantage of in the past,” says Heather Mack, a Green party councillor in Bristol. “This is necessary for us to have any power.” Unlike other parties, the national Green party can impose a candidate if the local party fails to select one. 

“I’ve steadily become more and more disillusioned with tactical voting,” says Jack Lenox, a councillor in the north west. “All that second guessing by other people isn’t helpful.” Many Greens feel that the increasing frequency of floods, heatwaves, and wildfires in Britain is making people understand the urgency of the climate emergency, and that they will be more reluctant to swap their vote in a general election. 

The increasing frequency of floods, heatwaves, and wildfires in Britain is making people understand the urgency of the climate emergency.

None of these three target seats will be easy. The Green party has struggled recently in Brighton after long-running problems with refuse collection, and lost control of the local council. Nationally, the party is hobbled by the first-past-the-post voting system, which means voters who are keen to be rid of the exhausted Conservative government may decide it is safer to choose Labour. On the other hand, if the polls continue to show big Labour leads as the election approaches, they may feel confident enough to cast a Green vote so as to try to hold Labour to account on its green promises. 

Drawing lines 

Brexit is still a live issue among these wavering voters. A majority (59 per cent) of Britons now want to rejoin, but the only non-nationalist party calling for that is the Greens. Even the Lib Dems no longer think the UK can find a way back to the EU. “I went to the Rejoin EU march recently and spoke on the stage,” says Polanski. “People there were noticeably disillusioned with parties they’d voted for in the past. It’s really important that there’s a party that represents that.” Unlike Labour, the party has also been calling since October for an immediate ceasefire in Gaza and the suspension of arms sales to Israel. This position chimes with Labour party supporters who felt comfortable under Jeremy Corbyn’s leadership and are dismayed by Keir Starmer’s shift to the centre. 

Rob Ford, a professor of political science at the University of Manchester and a high-profile commentator on British elections, predicted that the Greens would achieve their “best ever result” in a general election with around 4.5 per cent of the vote. But the nature of the first past the post system means that most of these votes would pile up in Labour constituencies, and Ford thinks they will only gain one seat. He also suspects the party will lose Brighton.  

One of the ways in which the Greens are drawing lines between their party and Labour is by supporting the preservation of the 14 English green belts, land that surrounds major cities and is intended to stop urban sprawl. These cover about 13 per cent of England’s total land area. The real ecological value of green belt land is disputed, since much of it is intensively farmed, and Labour has indicated that it is willing to build on wasteland within it. Polanski is opposed. “There’s so much brownfield,” he says, referring to vacant urban land, and points to the importance of retrofitting former offices and bringing empty homes back into use.  

“For most of the country the green belt isn’t the problem,” says Lenox. He describes a “housing crisis” in his town of Lancaster, in which the homes that do get built are not those the community needs. “We have a local plan we aren’t meeting. It’s an impossible situation in which we’re building all the wrong houses because you don’t have the land supply. There’s a shortage of one- to three-beds because developers want to build big, detached houses. The city centre is dominated by student accommodation. The Greens are the only party that’s anti-Right to Buy” – the principle that people should be able to buy council-owned homes at a price lower than the market rate, and which has led to a steep drop in council housing since the 1980s. “No council can build if [the stock] is going to be sold off.” 

Greens are also keen on a four-day working week, an idea pioneered by a Cambridgeshire council and which Conservatives loathe, and a ban on “high-carbon” advertising for products like petrol cars and flights.  

Lenox added that the idea that local councils were waging a “war on motorists”, a notion that Rishi Sunak has been encouraging, had little traction in Lancaster. Mack disagreed. She explained that Bristol has been trying to create an East Bristol Liveable Neighbourhood to reduce traffic. Opponents of the Ultra-Low Emissions Zone in outer London had travelled to Bristol to organise a campaign against it, although there had been local opposition too, including from taxi drivers from the Somali community. 

Green energy and conservation 

The HS2 railway line, which has divided Greens because of its impact on the countryside – others thought new rail infrastructure was important – is less salient now that the government has cut the scheme back to the core London-Birmingham route. Greens are grappling with similar dilemmas over planning applications for renewables infrastructure, including solar farms. Lenox, where Green councillors voted to support one, says a lot of nuance is missed in the debate over renewables infrastructure. “When you look at specific details, most people will oppose them. For example, the Hastings [proposal] was on a nature reserve.” 

The balance between preserving countryside and reducing Britain’s dependence on fossil fuels will not be an easy one.

Where solar projects are granted planning permission, they are usually subject to a long list of conditions. This farm in Suffolk, which attracted powerful opposition from locals, must now fulfil 30 requirements including mitigations for skylarks and great crested newts, a biodiversity enhancement strategy, and a soil management plan. Green councillors argue that their close scrutiny of projects like these ensures that local people will support the developments. Others contend that the demands of councils are making the projects slow and uneconomic. 

If Labour does win the general election this year, as most expect, they are unlikely to win many seats in the areas of eastern England that need new interconnectors and renewable energy infrastructure. If they are canny, Green candidates might argue that they are in the best position to ensure this development can be pushed through in a sustainable way and with minimal opposition from locals. But the balance between preserving countryside and reducing Britain’s dependence on fossil fuels will not be an easy one. New development is possible, says Polanski, “as long as you take your fundamental principles.” For jaded voters in an increasingly cynical political landscape, those principles may prove to be the Greens’ biggest attraction. 

 
This article was originally published by Heinrich-Böll-Stiftung European Union. It is republished here with permission.

Since it was introduced a decade ago, the choice of the “Spitzenkandidaten” for the Commission presidency ahead of the EU elections has often been characterised as both technocratic and pointless. But the EU is no absolute monarchy: in democracy, choices are made through political compromise.

In the era of social media and infotainment, every political battle is narrated as a final reckoning that will either solve all problems or end the world. EU democracy, of course, is not immune to this maximalism. A good example of this trend is the debate surrounding the lead candidate process, through which European political parties nominate their contenders for the Commission presidency ahead of the EU elections. In 2019, when Ursula von der Leyen got the EU’s top job instead of Manfred Weber, the chosen candidate of the centre-right European People’s Party (EPP), the entire process was pronounced dead. 

And yet, five years later, it is alive and well. The Socialists have recently nominated Commissioner Nicolas Schmit; the Greens have elected their lead candidate duo, MEPs Terry Reintke and Bas Eickhout; the Liberals and the Left are expected to make their choice soon; and the EPP will likely support Ursula von der Leyen for a second mandate. In the next months, lead candidates will campaign all over Europe on an electoral manifesto that unites their political family. 

Clearly, the lead candidate process was more resilient than some expected. But is it also democratic?  

Longstanding scepticism 

Most states in the EU are based on parliamentarism, meaning that the parliament is at the centre of politics. The head of state – a president or a monarch – has restricted powers, and the government derives its democratic legitimacy from the parliament. 

In parliamentary systems within the EU, heads of government (whether they are called prime minister, minister-president, president of the government or of the council of minister, chancellor, or taoiseach) are not elected into office directly by “the people”, but appointed by the head of state,  usually after consulting the parliament. 

The European Union is also a parliamentary system. The Commission president is the head of government, commissioners are the equivalent of government ministers, and the powers of the head of state lie with the European Council, which brings together the 27 national leaders. 

That the names and roles of these institutions are sometimes confusing is not by chance. As with many things in European politics, the current institutional set-up is the result of compromise between those who wanted to build a European democracy and those, led by always-eurosceptic Britain, who preferred a European technocracy under the control of national powers. For every step that brought us closer to a more complete European democracy, the advocates of national sovereignty made sure to make the process more difficult to understand. Yes, Europe could have its own government, but it would be called a Commission and have limited authority. Sure, Europe could have its elected parliament, but without the power to directly initiate legislation. 

For every step that brought us closer to a more complete European democracy, the advocates of national sovereignty made sure to make the process more difficult to understand.

When it comes to the election of the European Commission president, however, the process is in all respects similar to its national equivalent: EU citizens vote in the European elections, the European Council proposes a candidate based on the result, and then the European Parliament approves it. 

In 2014 something changed. The lead candidate system was introduced to establish a clearer link between national parties of the same European political family, EU elections, and EU institutions. European-level political parties announced their candidates for President of the European Commission ahead of the vote and sent them campaigning across Europe.  

The EPP and the Socialists selected Jean-Claude Juncker and Martin Schulz as their lead candidates. Smaller parties like the Liberals, Greens, and Left also chose their contenders. The EPP won the election, the main political parties agreed on a new grand coalition, and Juncker became President of the Commission. The process was repeated in 2019 with Manfred Weber (EPP) and Frans Timmermans (Socialists) as the top contenders for the presidency. The Liberals, Greens, Left and now also Conservatives followed suit with their nominees. Eventually, the EPP’s von der Leyen got the job, and obituaries for the whole process started to appear.  

The process had been surrounded by scepticism even before 2019. Once again, language was part of the problem: many in the EU bubble and national media circles use the German “Spitzenkandidat” instead of the equivalent in their respective European language – lead candidate, candidat tête de liste, capolista, candidato principal, czołowy kandydat, and so on. This contributed to making the process sound complicated and inaccessible to EU voters. 

In 2019, what brought von der Leyen to the helm of the Commission was not the failure of the process, but democratic parliamentarism in action. Unlike his predecessor, Weber was incapable of uniting a majority around him. Socialists and Liberals, and even parts of his own political family, did not trust him to become Commission president. This, together with the fact that the EPP had won the elections and that the Socialists refused to work towards finding an alternative majority, meant that the EPP was forced to find a different candidate. 

Something similar had happened in Italy after the 2013 and 2018 elections. In both cases, the lead candidates of the parties that won the elections – the centre-left’s Pier Luigi Bersani and Luigi di Maio of the Five Star Movement, respectively – did not find a majority to form a government, leading to Enrico Letta and Giuseppe Conte becoming prime ministers. Italian democracy did not end because of this, and neither did European democracy in 2019. 

Democracy in progress 

Since 1979, when the first European elections took place, European democracy has evolved in small steps. The lead candidate system is one of them, and it will continue working as it has done for more than a decade. 

To prepare for enlargement in the Western Balkans and further east in the next decade, the EU needs to strengthen its democratic achievements and become more reflective of its diversity.

Just like national democracies, European democracy is still flawed. EU election campaigns are nationally minded, European political parties do not get enough media attention, and their internal processes for choosing lead candidates are often untransparent or not representative of the Union’s diversity. The fact that most lead candidates for June’s elections come from either Germany or the Benelux (as was the case in previous elections too) shows that the process is controlled by party elites. 

For 2024, the die is cast. But to prepare for enlargement in the Western Balkans and further east in the next decade, the EU needs to strengthen its democratic achievements and become more reflective of its diversity. As Altiero Spinelli said, totalitarianism is not the outcome of an incurable disease, but of an organism that renounces to defend itself. A healthy European democracy is the strongest guarantee against resurging nationalism and geopolitical turmoil.

After violently crushing the 2020 protests, dictator Aleksandr Lukashenko tightened his grip on power, outlawed all forms of opposition, and backed Putin’s full-scale invasion of Ukraine. The prospects for a democratic future in Belarus hinge on Europe’s continued support for the fight against Russian imperialism. Interview with Sviatlana Tsikhanouskaya, the exiled leader of Belarus’ democratic opposition.

Green European Journal: On 25 February, elections will be held in Belarus for the first time since the rigged presidential vote of 2020 that sparked the revolution. Does this election hold any democratic value?  

Sviatlana Tsikhanouskaya: The Belarusian parliament is nothing but a farce, a circus. The regime speaks of elections, but they have nothing to do with democracy. Opposition party leaders are in prison, half a million people had to flee the country because of government repression, there are thousands of political prisoners, no free media, NGOs are on their knees, and an illegitimate government controls everything with brutality and terror. In such a reality, how can you talk about elections?

We call on our international partners not to give any legitimacy to this vote, and we call on people in Belarus not to participate. However, in case Belarusian people are forced to participate, as is often the case in a dictatorship, we ask them to vote against everybody. But we also call on Belarusians not to organise any rallies or uprisings because these elections will not change anything. 

What goal is Lukashenko trying to achieve by establishing the so-called People’s Assembly, which he referred to as “the highest body of democracy”? 

Lukashenko is afraid for his power. He knows that he doesn’t have legitimacy among the Belarusian people and that he is a pariah in the political world. But he still wants to hold on to power. So he is probably preparing for the presidential elections, in case they will be held in 2025. As chair of the new assembly, it will be easier for him to continue to rule the country no matter what happens. In Kazakhstan, [the dictator] Nursultan Nazarbayev ruled for three decades [between 1991 and 2019], then suddenly lost everything. I suppose Lukashenko is trying to avoid that scenario. 

Since 2020, the repression against any form of dissent has intensified in Belarus. Does any kind of opposition still exist within the country? 

There is no political opposition inside Belarus. Most people oppose the regime, but they are ordinary people, not a political party with aspirations to govern. Belarusians inside Belarus hate this regime. They can’t be vocal about it at the moment, but they’re still there. I communicate with people in Belarus via Telegram, via phone calls, I talk to NGOs and media organisations that have journalists and workers on the ground, and they tell me, “We want to save ourselves for the right moment”. People are still building initiatives and organising in small communities, but they can’t speak openly about it because the level of repression is awful.  

Lukashenko has been a staunch ally of Putin in his aggression against Ukraine. But at the same time, a lot of Belarusians have shown solidarity with Ukraine, even joining its army as volunteers. Are the future of Ukraine and that of Belarus connected? 

Belarusians and Ukrainians are facing the same enemy: the imperialistic ambitions of Russia. Russia sees neither Ukraine nor Belarus as separate states that have the right to choose their own future. Belarusian people want to be part of the European family, just like Ukrainians. Russia looks at us as naughty children who want to break away from its empire, but it is our right to do so; we are separate peoples, separate nations.  

Russia looks at us as naughty children who want to break away from its empire, but it is our right to do so; we are separate peoples, separate nations.

Ukraine’s victory is vital for Belarus. It will weaken Putin, of course, and a weak Putin means a weak Lukashenko, because power in Belarus is based on Putin’s support, repression, and economic corruption. We believe that the focus of the democratic world should remain on Ukraine, and that everything should be given to Ukraine so that it can win the war. But we are also trying to convince our democratic allies that Belarus shouldn’t be overlooked, that it shouldn’t be forgotten. 
 
Do you know what people in Belarus are afraid of? That when negotiations will take place, Belarus could be on the table, but not at the table. That the Belarusian voice will not be heard; that Belarus will be given to Putin as a consolation prize. This is why we are reminding our democratic partners that Belarus should be part of these negotiations and that its voice should be heard.  

This year, important elections will be held in both the EU and the US. Does their outcome matter for Belarus? 

In recent years, we have seen an almost absolute consensus among European countries about their policy towards Belarus: they are convinced that a democratic, free, independent Belarus is in the interest of the whole region. 

If we now allow Russia to conquer Ukraine, then Russia will also knock on your door – what will you do then?

In the US, we talk to both the ruling Democrats and the Republican opposition. Both understand the importance of a free Belarus. Of course, there is the fear that Trump will return to power and end support for an independent Ukraine and a free Belarus. Ultimately, in democracies, it is the people who decide. But I believe – I want to believe – that the democratic society will not allow the person who comes to power to change the policy towards Ukraine. In the West, Russian propaganda is seeding the narrative that “this is not your war, it is their war”, and if you accept this narrative, then why should you make sacrifices for someone else’s war?  

Our task is to explain that if we now allow Russia to conquer Ukraine, then Russia will also knock on your door – what will you do then? There is already talk of possible Russian provocations on the border with the Baltic countries and Finland. The world has to be prepared. It must show no appeasement towards dictators. 

What role can the Belarusian diaspora play in keeping international attention on the country’s situation? 

The Belarusian diaspora united for the first time in 2020. Before that, it was made up of citizens who had left Belarus in different waves and lived all over the world, without communicating much with each other. Now people are organising, they are setting up new initiatives such as the so-called People’s Embassies of Belarus. We feel more empowered to speak, to act together. So, of course, the role of the diaspora will be crucial, just like that of the media which currently operate in exile.  

The European project will not be complete until Belarus, Ukraine, and Moldova are fully part of it.

My role is to help the diaspora coordinate, and offer it a platform. For example, every time I pay an official visit to a country, I try to invite members of the Belarusian diaspora, because my task is to open doors, but Belarusians need to be able to keep them open and continue to talk to governments and parliaments. And I think that the diaspora has already achieved a lot. We haven’t had such an experience before, so we’re also learning by doing; but we are learning very fast and very effectively. 

The Belarusian revolution of 2020 had women as protagonists, both at the leadership and grassroots level. Do you think the end of Lukashenko’s dictatorship will coincide with a feminist turn?  

I think Belarusian society is ripe for a democratic change. And when this change happens, there will be no doubt about gender balance, about the role of women. We, Belarusian women, have already shown that we can be perhaps even more powerful than men. For example, Belarusian women lead many organisations, and they do so by arguing less among themselves compared to men. It’s easier for us to find an agreement; we have a different way of doing politics. So I believe that [when the dictatorship ends] we will live up to all the standards of European and democratic societies. 

Where do you wish to see Belarus ten years from now? 

I really want to believe – and we are fighting for it – that Belarus will be free, independent, with strong democratic institutions, and on its path to EU membership. We are already working with the Council of Europe as a first step towards the European Union. And we are seeding among Europeans the understanding that Belarus is part of Europe. Throughout our history, we have belonged to Europe, excluding the two centuries of Russian rule [between 1795 and 1991]. Europe needs to realise this. And I believe that the European project will not be complete until Belarus, Ukraine, and Moldova are fully part of it.

L’influenza di Eni sulla politica e la cultura italiane non si è esaurita con l’inizio della privatizzazione negli anni ’90. Oggi la multinazionale ha una presenza pervasiva nel mondo dell’istruzione, contribuendo al dibattito sulla transizione energetica e rischiando di pregiudicare l’indipendenza della ricerca scientifica.

La COP28 a Dubai lo scorso dicembre si è conclusa con uno storico impegno ad abbandonare i combustibili fossili, senza però delineare obblighi o termini precisi per gli stati al fine di centrare l’obiettivo. Promesse vaghe e azione insufficiente riflettono l’approccio alla questione climatica di molti governi nazionali, incluso quello italiano. Ufficialmente, l’esecutivo di destra in carica dal 2022 riconosce la necessità di contrastare i cambiamenti climatici. Lo testimonia, ad esempio, il Piano nazionale integrato energia e clima (Pniec), che stabilisce gli obiettivi del Paese in tema di energia e riduzione delle emissioni. Varie associazioni ambientaliste, tuttavia, considerano il piano ancora troppo legato al gas naturale, un combustibile fossile. Nella stessa direzione va il cavallo di battaglia della premier Giorgia Meloni, il cosiddetto “Piano Mattei per lo sviluppo in Stati del Continente africano”, che mira a trasformare l’Italia in un hub europeo per il gas. 

Il piano prende il nome da Enrico Mattei, politico e fondatore del gigante italiano dell’energia ENI, l’Ente Nazionale Idrocarburi. Oggi ENI, che è per un terzo proprietà dello stato italiano, è il diciannovesimo produttore di petrolio e gas a livello globale, ed è tra le aziende più inquinanti al mondo. L’influenza della multinazionale sulla politica italiana non si limita alla popolarità del suo fondatore presso il governo, e aiuta in parte a spiegare l’inerzia dell’Italia nell’attuare la transizione verde. 

Un report pubblicato a novembre 2023 dalle ONG Greenpeace Italia e ReCommon ha messo in luce che il colosso energetico ha una presenza significativa nel mondo dell’istruzione pubblica, attraverso cui rischia di inquinare il dibattito e pregiudicare l’indipendenza della ricerca scientifica. 

Politica estera e cultura

Fondata nel 1953, oggi Eni opera in 62 Paesi e impiega circa 32 mila lavoratori. Il “cane a sei zampe” è attivo nei settori del petrolio, del gas naturale, della chimica e biochimica, e della produzione e commercializzazione di energia elettrica da combustibili fossili e fonti rinnovabili. Nella classifica Fortune Global 500 del 2023, Eni figura tra le prime 100 aziende al mondo per fatturato. Nel 2022 l’utile dell’azienda ha superato il Pil di Paesi come Mozambico, Montenegro, Togo e Maldive.   

La multinazionale è anche tra i 30 più grandi inquinatori al mondo: solo nel 2021 ha emesso 456 milioni di tonnellate di CO2, mentre il sistema energetico italiano nel suo complesso ne ha emesse poco meno di 400. Sulle proprie pagine web Eni dichiara di emettere alcune decine di milioni di tonnellate di CO2, ma il calcolo non tiene conto delle emissioni indirette legate alle sue attività.  

L’influenza di Eni sulla politica e sulla società italiane non è un fenomeno recente. Già negli anni ‘50, quando era un ente pubblico, l’azienda portava avanti una politica estera autonoma in grado di influenzare la politica: Enrico Mattei ha svolto un ruolo fondamentale nel sostenere le aspirazioni economiche e politiche dei Paesi arabi e dell’Iran con l’obiettivo di indebolire il dominio americano sul mercato petrolifero internazionale. 

Anche dopo la privatizzazione negli anni ‘90, i rapporti di Eni con la politica sono rimasti intatti. Alcuni documenti diffusi da WikiLeaks, per esempio, suggeriscono che Silvio Berlusconi potrebbe aver tratto profitto dagli accordi energetici di Eni con la Russa Gazprom. Un cablo dell’ambasciata americana a Roma definiva la visione di Eni per l’energia europea “simile a livelli inquietanti a quella di Gazprom e del Cremlino.”

Più recentemente, ReCommon ha rivelato l’esistenza di un protocollo che ha permesso al gigante petrolifero di stanziare i propri uomini presso il Ministero degli Affari Esteri per un periodo illimitato. Lo scopo? “Facilitare un ‘raccordo’ tra l’azione diplomatica italiana e gli interessi dell’azienda.”

Eni è presente anche in molti settori dell’economia, della società e della cultura. Diverse testate giornalistiche nazionali ospitano pubblicità  o contenuti sponsorizzati da Eni, in cui la multinazionale si presenta come pioniera di sostenibilità ambientale. La presenza del cane a sei zampe sui media italiani va nella direzione opposta rispetto a iniziative come quelle del Guardian, del gruppo editoriale americano Vox Media, e dei quotidiani svedesi Dagens ETC e Dagens Nyheter, che hanno bandito le pubblicità dell’industria fossile.

Eni ha finanziato inoltre eventi culturali come il concerto del Primo Maggio a Roma, il festival di Sanremo, ma anche musei, competizioni sportive, mostre e feste popolari. Infine, come rivelato da Greenpeace Italia e ReCommon, la multinazionale è attiva nella scuola e nell’università pubblica, dove si occupa di formazione dei docenti su temi che riguardano la sostenibilità ambientale, finanzia corsi di laurea e dottorati di ricerca, e altro ancora.

Andrea Turco, giornalista e collaboratore dell’organizzazione ecologista italiana A Sud, ha spiegato che Eni finanzia enti ed eventi da un lato perché “sa di avere una percezione [pubblica] negativa … e quindi deve in qualche modo rimediare”. Dall’altro lato, secondo Turco, “soprattutto tra i vecchi dirigenti [di Eni] è ancora presente un attaccamento al modello Mattei e alla convinzione che Eni sia un’impresa sociale”. Questa visione, spiega il giornalista, porta l’azienda a investire una parte degli enormi bilanci in attività non direttamente legate al settore energetico.   

Sebbene porti beneficio alla reputazione di Eni, questo attivismo solleva questioni di democrazia in un momento decisivo per l’azione climatica. Soprattutto perché Eni continua a investire abbondantemente nei combustibili fossili.  

La (non) transizione energetica  

Negli ultimi anni la multinazionale ha dichiarato di ambire alla decarbonizzazione e alla trasformazione energetica verso energie pulite e sostenibili attraverso vari progetti e finanziamenti. In realtà però continua a dare priorità agli investimenti nel petrolio. 

Nel 2022, Eni ha realizzato utili record di 20,4 miliardi di euro, più del doppio rispetto al 2021. La crescita dei profitti è dovuta soprattutto ai picchi di prezzo delle fonti fossili, da cui proviene la maggior parte degli utili dell’azienda. Anche gli investimenti tecnici di Eni sono ancora incentrati sul fossile. Nel 2022 la multinazionale ha investito 15 volte di più nel fossile che in Eni Plenitude, focalizzata sull’energia rinnovabile.

Eni prevede di aumentare l’estrazione di petrolio e gas del 3-4 per cento all’anno fino al 2026, andando nella direzione contraria alla strategia di decarbonizzazione richiesta, tra gli altri, anche dall’Ipcc, secondo cui è necessaria un’azione immediata e rapida per eliminare gradualmente i combustibili fossili al fine di contenere il riscaldamento globale entro 1,5 C. 

Nel 2023, Eni ha firmato un contratto a lungo termine con QatarEnergy Lng Nfe per la fornitura di fino a 1,5 miliardi di metri cubi anno di gas naturale liquefatto (GNL), che si aggiungeranno ai 2,9 miliardi di metri cubi che il cane a sei zampe importa dal Qatar dal 2007. Il GNL sarà consegnato al rigassificatore di  Piombino a partire dal 2026 per i successivi 27 anni, nonostante il Comitato scientifico consultivo europeo sui cambiamenti climatici, così come anche Onu e Ipcc, richiedano emissioni zero il più vicino possibile al 2040 per i Paesi occidentali. Nel 2023 Eni ha anche acquisito per 4,9 miliardi di dollari Neptune Energy, società con sede a Londra che produce petrolio e gas da giacimenti in otto paesi, tra cui Regno Unito, Norvegia, Germania, Algeria, Paesi Bassi e Indonesia.

Secondo gli esperti delle Nazioni Unite, nessuna azienda e nessun governo può dirsi sostenibile se continua a investire nello sfruttamento dei combustibili fossili, a contribuire alla deforestazione o a perseverare in altre attività distruttive per l’ambiente. Ecco perché gli sforzi di Eni di presentarsi come un’azienda “verde” è un classico esempio di greenwashing. Nel 2020 Eni era stata anche sanzionata dall’autorità amministrativa indipendente AGCM per la diffusione di messaggi pubblicitari ingannevoli nella campagna promozionale del carburante Eni Diesel+, presentato come sostenibile e in grado di ridurre i consumi.   

Eni orienta la formazione

Alla luce di un track record ambientale non esattamente invidiabile, la presenza capillare di Eni nell’istruzione pubblica è particolarmente preoccupante. A novembre 2023, la rete studentesca internazionale End Fossil Occupy ha occupato La Sapienza di Roma e l’Università di Pisa,  poi anche gli atenei di Torino, Parma e Milano, protestando contro gli accordi tra le università e alcune multinazionali del fossile. 

Secondo il report di Greenpeace e ReCommon, più di una università italiana su due dichiara di avere qualche rapporto con Eni. Il 75 per cento degli atenei pubblici che riferiscono di avere accordi con l’azienda o di ricevere finanziamenti ha però negato agli ambientalisti la possibilità di conoscerne i termini. Secondo quanto affermato da Eni, nel 2022 erano attivi circa 100 progetti con le Università italiane per un valore di circa 10 milioni di euro. 

La presenza dell’azienda all’interno degli atenei non riguarda solo i finanziamenti. Attraverso partenariati, accordi quadro, ma anche seminari, progetti didattici e orientamento alla carriera, il Cane a sei zampe entra nelle università pubbliche toccando argomenti che riguardano la transizione energetica e la sostenibilità, e accaparrandosi forza lavoro specializzata e ricerca. Il rischio è che l’università, da luogo di formazione e sviluppo di un sapere critico, diventi bacino di reclutamento per grandi imprese e strumento di greenwashing.

Le organizzazioni studentesche concordano nel denunciare la presenza di Eni all’interno degli atenei. Secondo un componente di Link Bologna, la presenza dell’azienda “rende la didattica non più libera e di conseguenza anche la ricerca”, e minaccia il sapere critico. La multinazionale, infatti, finanzia anche master e corsi di laurea, e collabora con le università italiane nei programmi dei corsi di Laurea Magistrale sui temi dell’energia. Personalità legate a Eni sono presenti anche nel comitato di indirizzo di alcuni corsi di laurea, un organo che ha funzioni di indirizzo, monitoraggio e valutazione del sistema formativo e di individuazione dei settori di sbocco professionale. 

La multinazionale recluta anche forza lavoro direttamente all’interno degli atenei, per esempio partecipando a career days ed eventi di orientamento. In queste occasioni, Eni si propone con la sua “linea di sostenibilità, senza che ci sia da parte delle università un qualunque filtro critico”, ha spiegato a Greenpeace Italia e ReCommon Emanuele Genovese, membro di Fridays For Future Italia e di End Fossil Roma.

La presenza di Eni nel mondo dell’istruzione non riguarda solo l’università. Nel 2023, Eni era presente attraverso i suoi programmi nel 90 per cento degli istituti secondari superiori italiani, coinvolgendo circa 130 mila classi e 3 milioni di studenti. Questa presenza capillare, secondo Greenpeace e ReCommon, è favorita dai continui tagli delle risorse pubbliche dedicate all’istruzione, che costringono le scuole a cercare fondi presso i privati. In particolare, Eni contribuisce a formare i docenti, soprattutto su temi legati all’ambiente, alla crisi climatica e alla sostenibilità. A partire dal 2020 l’azienda ha organizzato una serie di seminari dedicati agli insegnanti delle scuole secondarie superiori, intitolata “Il futuro non aspetta”. Durante gli incontri sui cambiamenti climatici Eni non ha accennato in alcun modo alla propria responsabilità e a quelle dell’industria fossile in generale.  

Eni si rivolge anche direttamente agli studenti, finanziando visite guidate, tirocini, ma soprattutto offrendo collaborazioni per i percorsi di orientamento al mondo del lavoro. Anche in questo caso, secondo Greenpeace Italia e ReCommon, l’offerta di Eni è volta a ripulire la propria immagine mostrandosi attenta alle necessità degli studenti, ma anche a formare e reclutare forza lavoro per sé e il proprio business. 

Se in Paesi come la Gran Bretagna un numero sempre maggiore di università sta tagliando i legami con l’industria dei combustibili fossili (che resta comunque molto potente) in risposta alle campagne degli studenti, in Italia gli atenei negano l’accesso agli accordi con Eni. Dal canto suo, la multinazionale non sembra avere alcuna intenzione di tirarsi fuori dall’istruzione pubblica.

Nota: L’autrice ha partecipato alla stesura del report di Greenpeace e ReCommon in qualità di giornalista freelance. 

The influence of energy giant Eni on Italian politics and culture has continued even after privatisation began in the 1990s. Today, the company has a pervasive presence in the country’s chronically underfunded education system, framing the debate on the green transition and potentially undermining the independence of research.

Last December’s COP28 in Dubai concluded with a historic commitment to “transition away” from fossil fuels. And yet, no precise obligations or deadlines were outlined for states to meet this target. When it comes to the climate, vague promises and insufficient action reflect the approach of many national governments, including that of Italy. Officially, the country’s right-wing executive, in office since 2022, recognises the need to combat climate change. This is reflected, for example, in the National Integrated Energy and Climate Plan (PNIEC), which sets Italy’s energy and emission reduction targets. However, various environmental associations consider the plan still too closely linked to natural gas, a fossil fuel. Prime Minister Giorgia Meloni’s flagship, the so-called “Mattei Plan for Development in States on the African Continent”, which aims to transform Italy into a European gas hub, goes in the same direction. 

The plan is named after Enrico Mattei, politician and founder of the Italian energy giant Eni (National Hydrocarbons Authority). Today, Eni, one third of which is still owned by the Italian state, is the nineteenth largest oil and gas producer globally. The multinational corporation’s influence on Italian politics is not limited to its founder’s popularity with the government, helping in part to explain the national inertia in implementing the green transition. 

A report, published in November 2023 by the NGOs Greenpeace Italia and ReCommon, highlights how the energy giant has a significant presence in the world of public education, through which it can potentially pollute the debate and undermine the independence of scientific research. 

Foreign policy and culture

Founded in 1953, Eni operates in 62 countries and employs around 32,000 workers. The “six-legged dog” – recognised via its iconic logo – is active in oil, natural gas, chemicals and biochemicals, and the production and marketing of electricity from fossil fuels and renewable sources. In the 2023 Fortune Global 500 ranking, Eni is among the world’s top 100 companies by revenue. In 2022, the company’s profits exceeded the GDP of countries such as Mozambique, Montenegro, Togo, and the Maldives.    

A cable from the US embassy in Rome described Eni’s vision for European energy as “disturbingly similar to that of Gazprom and the Kremlin”. 

The multinational is also among the biggest polluters in the world: in 2021 alone, ENI’s global operations “emitted 456 million tonnes of CO2, while the Italian energy system as a whole emitted just under 400 million,” says Antonio Tricarico, programme director at ReCommon. On its website, Eni claims to emit just over 20 million tonnes of CO2, but the calculation does not take into account indirect emissions related to its activities. 

Eni’s influence on Italian politics and society is a longstanding phenomenon. Already in the 1950s, when it was a public body, the company pursued an autonomous foreign policy capable of influencing politics: Enrico Mattei played a key role in supporting the economic and political aspirations of Arab countries and Iran with the aim of weakening America’s domination over the international oil market. 

Even after privatisation in the 1990s, Eni’s involvement in politics remained intact. Documents released by WikiLeaks, for example, suggest that Silvio Berlusconi may have profited from Eni’s energy deals with Russia’s Gazprom. A cable from the US embassy in Rome described Eni’s vision for European energy as “disturbingly similar to that of Gazprom and the Kremlin”. 

More recently, ReCommon revealed the existence of a protocol that allowed the oil giant to station its people at the Ministry of Foreign Affairs for an unlimited period. Their purpose was to “facilitate a ‘connection’ between Italian diplomatic action and the interests of the company”. 

Eni is also present in many sectors of the economy, society, and culture. Several national newspapers feature publicity or content sponsored by Eni, in which the multinational company presents itself as a pioneer of environmental sustainability. The presence of the six-legged dog in Italian media goes in the opposite direction to initiatives such as those of The Guardian, the American publishing group Vox Media, and Swedish newspapers Dagens ETC and Dagens Nyheter, which have banned fossil industry advertisements. 

Eni has also financed cultural events such as the May Day concert in Rome and the Sanremo song contest, as well as museums, exhibitions, and festivals. Starting next season, Eni will also be the title sponsor of Serie A, Italy’s top football league. Finally, as revealed by Greenpeace Italia and ReCommon, the multinational company is also active in schools and universities, where it trains teachers on issues concerning environmental sustainability, finances degree courses, PhDs, and more.  

Several national newspapers feature publicity or content sponsored by Eni, in which the multinational company presents itself as a pioneer of environmental sustainability.

Andrea Turco, a journalist and contributor to the Italian environmental organisation A Sud, explains that, on the one hand, Eni finances organisations and events because “it knows it has a negative [public] perception … and has to make up for it in some way”. On the other hand, according to Turco, “especially among the old managers, there is still an attachment to the Mattei model and the belief that Eni is a social enterprise”. This vision, the journalist explains, leads the company to invest part of its huge budget in activities not directly related to the energy sector. 

Although it benefits Eni’s reputation, this activism raises questions of democracy at a decisive moment for climate action – especially since Eni continues to invest heavily in fossil fuels. 

Energy (non)transition   

The multinational company has recently declared its ambition to decarbonise and move towards clean and sustainable energies through various projects and funding. However, it continues to prioritise investments in oil. 

In 2022 Eni made record profits of EUR 20.4 billion, more than double the figure for 2021. This growth in profits is mainly due to price spikes in fossil fuels, from which most of the company’s profits derive. Eni’s technical investments are still focused on fossil fuels. In 2022 the multinational invested 15 times more in fossil fuels than in Eni Plenitude, focused on renewable energy. 

Eni plans to increase oil and gas extraction by 3-4 per cent per year until 2026, contrary to the decarbonisation strategy called for by, among others, the IPCC, which demands immediate and rapid action to phase out fossil fuels to keep global warming within 1.5 C. 

In 2023, Eni signed a long-term contract with QatarEnergy LNG NFE for the supply of up to 1.5 billion cubic metres of liquefied natural gas (LNG) per year, adding to the 2.9 billion cubic metres that Eni has been importing from Qatar since 2007. The LNG will be delivered to the Piombino regasification plant off the coast of Tuscany, starting in 2026 and continuing for the next 27 years, despite The European Scientific Advisory Board on Climate Change, the UN, and IPCC calling for zero emissions as close as possible to 2040 for Western countries. In 2023 Eni also acquired Neptune Energy, a London-based company that produces oil and gas from fields in eight countries, including the UK, Norway, Germany, Algeria, the Netherlands, and Indonesia, for 4.9 billion dollars. 

According to UN experts, no company or government can be said to be environmentally sustainable if it continues to exploit fossil fuels, contribute to deforestation, or persist in other environmentally destructive activities; Eni’s efforts to present itself as “green” are a classic example of greenwashing. In 2020, Eni was fined by the independent Italian competition authority AGCM for using misleading advertising in its promotional campaign for Eni Diesel+ fuel, which was presented as sustainable and capable of reducing gas consumption. 

Eni guides education 

Given its poor environmental track record, Eni’s extensive presence in education is worrying. In November 2023 the international student network End Fossil occupied La Sapienza in Rome and the University of Pisa, followed by the universities of Turin, Parma, and Milan, in protest against agreements between universities and fossil fuel multinationals. 

According to the Greenpeace and ReCommon report, more than one in two Italian universities declare some relationship with Eni. However, 75 per cent of universities that report having agreements with the company, or receiving funding, denied environmentalists any chance to scrutinise the terms of their agreements. According to Eni, around 100 projects with Italian universities, worth around 10 million euros, were active in 2022. 

The company’s presence within universities is not just about funding. Through partnerships and framework agreements, involving seminars, teaching projects, and career guidance, the six-legged dog infiltrates universities, handling topics related to energy transition and sustainability, gaining access to research and a specialised workforce. The risk here is that the university stops being a place for education and the development of critical knowledge, becoming a recruitment pool for big business instead – and a tool for greenwashing. 

Eni also directly engages with students by funding guided tours, internships, and, most critically, offering partnerships for career orientation programmes.

Student organisations agree with concerns about Eni’s presence in universities. According to a member of Link Bologna, the company’s presence “means that teaching, and consequently research, are no longer free”. In fact, the multinational company also finances master’s and degree courses, and collaborates with Italian universities on energy-related degree programmes. Figures linked to Eni also have seats in the steering committees of some degree courses. These committees are intended to guide, monitor and evaluate the education system, and identify professional pathways. 

The multinational also recruits workers directly in universities by participating, for example, in career days and orientation events. As Emanuele Genovese, a member of Fridays For Future Italia and End Fossil Roma, explained to Greenpeace Italia and ReCommon, on such occasions Eni presents its “sustainability line, without any critical filtering on the part of the universities”. 

The presence of Eni in the education sector is not limited to universities. Through various programmes, Eni was present in 90 per cent of Italian high schools in 2023, involving approximately 130,000 classes and 3 million pupils. According to Greenpeace and ReCommon, Eni’s reach is facilitated by continuous cuts in state resources allocated to education, forcing schools to seek funding from private entities. Specifically, Eni contributes to the training of teachers, especially on topics related to the environment, the climate crisis, and sustainability. Since 2020, the company has organised a series of seminars for high school teachers titled “The Future Doesn’t Wait”. During discussions on climate change, Eni makes no mention of its own responsibility, or that of the fossil fuel industry in general. 

Eni also directly engages with students by funding guided tours, internships, and, most critically, offering partnerships for career orientation programmes. According to Greenpeace Italia and ReCommon, Eni’s contributions are aimed not only at improving its image by appearing attentive to the needs of students but also at training and recruiting a workforce for itself and its business. 

An increasing number of universities in countries like the UK are severing ties with the fossil fuel industry – which remains extremely powerful nonetheless – in response to student-led campaigns. Meanwhile, Italian universities continue to refuse access to their agreements with Eni. For its part, Eni seems to have no intention of withdrawing from the education sector. 

Note: In the capacity of freelance journalist, the author participated in drafting the Greenpeace and ReCommon report.  

Translated by Ciaran Lawless | Voxeurop 

Poland’s new Prime Minister Donald Tusk has promised a liberalisation of the country’s abortion laws, which are some of the most restrictive on the European continent. His path is a sharp contrast to the previous government’s anti-abortion crackdown. Yet, even as he commits to the issue publicly, the campaign he took to get there reveals that reproductive freedom in Poland remains an issue many lawmakers use only instrumentally.

Hot water, running over a pregnant belly, under beige and purple shower tiles. An orange cat, crawling through the litter box. In 2023, only a couple months after abortion, doula Wiktoria Szymczak moved to Kraków from Warsaw. She was helping a stranger end a pregnancy in her apartment bathroom. Earlier in the day, Szymczak had got a call from a client who needed more help than anticipated, whom we will call Agata to protect her privacy. Previously, Szymczak had told her how to pursue one of the few legal methods left for obtaining an abortion within the country. It is still legal to go online and order abortion pills for yourself in the mail through a dealer based outside Poland (Szymczak recommends medical non-profits like “Women Help Women”). Agata went online and bought the pills to end her pregnancy. 

But “she miscalculated”, Szymczak recalls. The pregnancy was further along than they thought, and they were going to need more medication to end it. “As an abortion doula, I obviously have the pills at home,” she says. But Szymczak is also a newly-practicing lawyer, and she brings her fresh knowledge of Poland’s legal landscape into her activism. So as a doula who collaborates with other abortion activists, she had a strict rule for herself and others on her team: you never give out your own abortion pills to a client in Poland. “You hold their hand or support them while they order their own.” When you give the pills to someone else, you are putting unregistered drugs into Polish circulation – and that crosses a legal line. “I am always the one making sure nobody does stupid things that can get them arrested,” she says. 

At one’s own risk 

Agata had already taken mifepristone and some misoprostol, but she needed more of the second pill. Obtaining more would take at least two more days. On the phone, Agata was a mess, erratic, and “very shaky emotionally”. Szymczak did not want her to wait any longer. Agata’s abortion would have to happen at Szymczak’s apartment, in a quiet corner of Kraków at the end of a tramline. 

Szymczak called a friend from the network to confirm the correct dosage, telling her to keep their lawyer’s phone number on hand. Szymczak did not know Agata beyond a few chats they had online. And Agata’s boyfriend had become increasingly controlling, which meant Szymczak didn’t know how he would react after the abortion was done. Would he call the police? “Don’t worry,” Szymczak’s friend joked. “We’ll print t-shirts for your court date like we did for Justyna.” In March 2023, Warsaw abortion-rights activist Justyna Wydrzyńska was sentenced to eight months of community service for helping a pregnant woman get abortion pills. 

The next morning, Szymczak and her partner made Agata breakfast and drove her home. “The whole time I was thinking that I might go to jail or I might get arrested,” Szymczak says now. She still might, in theory. In Poland, the law that saw Wydrzyńska convicted less than a year ago remains in force. Poland has a near-total ban on abortion with exceptions if the pregnancy is the result of a criminal act (such as rape) or if the pregnant person’s life is at risk. 

Szymczak says she saw women denied hospital abortions, despite the fact that their situations met the legal requirements. A “conscientious objection to abortion” law means doctors do not need to perform or refer patients for an abortion if this contradicts their religious views. And other doctors often fear strict readings of the legal code that could penalise them if they decide too quickly to protect their patient from a dangerous pregnancy. 

Szymczak is sharing her story because she is tired of waiting for something to change. “[Agata] was lucky. And I was lucky,” she says. “Lucky that I had [the pills] at the time, and … lucky that I was willing to do this.” She does not want luck to decide the outcome anymore. “Women in Poland deserve to go to a doctor, say that they don’t want to continue the pregnancy, and be given all of the pills that they need. If we look at other European countries, somehow it’s okay for women there to be treated like humans.” 

Difficult history 

For more than 30 years, Poland has been home to a ban on abortion with very few exceptions, leaving people like Szymczak to fill the gap. Under the conservative Law and Justice party which ruled Poland from 2015 to 2023, those restrictions were even further tightened both on paper and in practice. A 2021 court decision forbade abortion due to significant foetal abnormality, and in one high-profile case, a woman who miscarried found prosecutors for the Constitutional Tribunal going through her sewage system to find the foetus. 

But over the past few months, a waterfall of changes suggests a new day in Poland may be coming for supporters of abortion rights. In his first address as prime minister in December 2023, Donald Tusk promised “a programme so that every Polish woman feels a change in the treatment of motherhood, protection of mothers and access to legal abortion.” And just a day before he spoke, the European Court of Human Rights declared that the law against abortions in the case of foetal abnormalities infringed on an individual’s right to privacy. Responding to the decision, Federa, the organisation that fights for reproductive rights in Poland, said that it was only a first step in their work to liberalise Polish law: “We will not rest until every woman in Poland is guaranteed the right to decide about her life.” 

But getting to this point has not been easy – and many feminists say they will view these political promises with suspicion until they see actual results. This is largely due to a long history in which abortion rights have been used as a political weapon at the expense of women and their bodies. Polish feminist, Sławomira Walczewska, traces this back to the last days of communist rule. 

Walczewska remembers a famous off-the-record human rights conference in the 1980s, where hundreds of people from around the world had gathered in Poland for workshops and panels talking about human rights. But when she went to a discussion on women’s rights and abortion – when abortion rights had already faced increasing restrictions and anti-choice mobilisation – the room was empty. Even the panellists decided to go elsewhere. Walczewska remembers her indignation. At the closing plenary – filled with hundreds of people – she called out the organisers, demanding that the next conference take women’s issues seriously. 

“I was a nobody in this space full of really great activists,” she says. Some of them had gone to prison for years over their views, a badge of honour in the pro-democracy circles; she could feel herself shaking. 

Walczewska remembers the applause from the audience. She also remembers the chairman’s glare. “He was a first-class activist for human rights and would never say that he is misogynist. It would be too primitive for him,” she says. But his face was boiling with rage. “If such beautiful people don’t want to hear anything about women’s rights, what about the barbarians – the people who are openly misogynist?” 

The compromise 

For Walczewska, this is the story of the Polish approach to women’s rights over and over again: useful until they are not. By 1989, only one of the many women who had organised anti-communist newspapers and political activity, Grażyna Staniszewska, was sitting at Poland’s Round Table to discuss the country’s democratic reforms. 

This is the story of the Polish approach to women’s rights over and over again: useful until they are not.

In 1989, under the last communist government, a draft bill making abortion completely illegal was presented to the legislature. However, the politicians agreed not to debate the abortion issue until after the new elections. Historian Sylwia Kuźma explains that the “Polish historiographical consensus” around the time frames this bill as a communist effort to “cause quarrel within the opposition,” just as democratic institutions took their first steps. Thus, the refusal to argue the issue became a symbol of careful democratic leaders refusing to take the communist bait. However, this decision can also be read another way – setting aside a discussion that would have been relevant to the democratic experience of half the population, all in the name of something perceived to be more important. 

The late Maria Janion, a leading Polish literary critic, feminist, and member of the Solidarity movement who had been instrumental in bringing the new government into power, was one of the people arguing the abortion debate must be shelved for later. In the respected Polish daily Gazeta Wyborcza, she remembered the resulting betrayal: “I claimed that Solidarity must first fight for the freedom and independence of the whole society and then together we can take care of women’s issues. A few years later, Solidarity did take care of women’s issues and we know exactly what happened, and in what manner it did so.” 

By 1992, under a new democratic government, women were in the streets protesting against the draft bill making abortions illegal. They collected over a million signatures which demanded the lower chamber of the Polish parliament (Sejm) put the idea to a referendum. Women knew that public opinion was on their side, and probably, leaders of the legislature did too, because the referendum never happened. Instead, legislators earned the favour of the Catholic Church with a less extreme ban, only allowing abortions in a few extreme exceptions. 

These tactics crossed party lines. Months after abortion was made illegal in 1993, the parties that introduced the law lost political power, and the post-communist Democratic Left Alliance party won control. For years, that party did nothing about abortion. Then in 1997, just before new elections were due, the leadership started talking about a return of abortion rights, Walczewska remembers. “‘Vote for us’ … It was very clear, just manipulative.” The ploy did not work. A liberal and conservative Polish Solidarity coalition government was voted in instead. 

Twenty-six years later, Walczewska sees similarities between that past and the current situation. The Polish Solidarity coalition was dissolved in 2001. Two main rival parties were soon built from its ashes: the conservative Law and Justice, famously opposed to abortion rights, and the centrist Civic Platform. From 2015 to 2023, Law and Justice governed Poland and became famous for its increasing rollbacks on social issues. In 2023, a diverse coalition of parties came together and cobbled enough votes together to boot Law and Justice out of power. This win was thanks in part to the promise by the new prime minister, Donald Tusk, to reverse tightened restrictions on reproductive rights and make abortions up to 12 weeks legal in Poland for the first time since the fall of communism. This was a pragmatic move on Tusk’s part. After Law and Justice had eliminated one of the few legal exceptions for abortion – severe foetal deformity – forcing women in their second trimester to head out of the country for healthcare, the 2020 and 2021 “Black March” women’s strikes had made it clear: abortion was an issue that many voters would mobilise around. 

Instrumentalising women’s rights 

During the 2023 campaign, Tusk had called on women to vote for his party, Civic Platform, with abortion specifically in mind. Yet in November last year, when Tusk signed a deal to govern alongside more centrist and leftist parties in a new democratic coalition, abortion rights were nowhere to be seen in their first shared mandate. Journalist Anna Kowalczyk was not surprised: “Women’s rights are treated very instrumentally and they are being sacrificed first when there is a need of sacrifice.” 

Politicos will insist that the coalition was a fragile one, and Tusk’s party did not get enough votes to demand a pro-abortion turn once he took office. He had to make friends with more right-leaning agrarian and economy-focused groups, in order to keep the nationalist Law and Justice Party from taking control once again. 

But a look at Tusk’s earlier campaign trail tells a longer story of disregard for women’s voices. At one prominent rally courting the women’s vote, only one female speaker was listed – the Civic Platform’s youngest candidate – and even here, Tusk got her name wrong. And while ostensibly, the slightly broader Civic Coalition (which includes smaller parties that run on a shared ticket with Civic Platform) allowed its members to have diverse views on abortion rights, including anti-abortion views, one feminist was booted from the coalition for saying that, in her belief, abortion should be allowed on demand. Instead, the campaign focused its energy on pushing social media videos of Donald Tusk winking and reclining on a couch, posing as a caring grandfather or a grey-haired sex symbol. Women were voters – objects for campaigns to pursue – but they were not political subjects worth engaging in a respectful way. 

Women were voters – objects for campaigns to pursue – but they were not political subjects worth engaging in a respectful way.

To understand Poland’s approach to abortion rights today, one has to understand the impact of communist history on even the country’s most liberal periods around the issue. In 1932, Poland became the second country after the Soviet Union to legalise abortion in extreme situations such as female health or surviving rape. After Joseph Stalin’s death allowed the socialist bloc countries to turn away from his more extreme pronatalist policies, the country expanded legal abortion access to include “difficult living conditions”, and deaths from abortion plummeted in Poland, from 255 cases a year to 12. 

Yet, in the official discourse, this access was never framed as an individual right, explains Agata Ignaciuk, history of medicine professor at University of Grenada. Instead, “it was a healthcare procedure to solve a problem” – a problem for the family or for the common good. Ignaciuk says that in other countries at the time, feminists were arguing for abortion rights to be codified. “In Poland, it was more like, ‘well, abortion should be legal, but it’s a necessary evil and it is dangerous, potentially harmful, it could lead to infertility.’ Even at its most accessible,” she explains. 

One 1988 survey found that even while 0.6 per cent of women approved of abortion morally, 37 per cent said they would have an abortion if they did not want a child. Looking at the numbers, Małgorzata Fuszara in the journal Signs noted that one must not assume “that women who have abortions approve of them or believe they are not sinning.” 

In Ignaciuk’s research, she found that magazines and medical literature rarely swayed from the “fixed framing” of abortion as best done under legal conditions, but still dangerous and ideally avoided – a last resort. The goal with legal abortion was to prevent death, not provide female autonomy. She says this longstanding perception made it difficult for abortion advocates to stand up for abortion rights during the fall of communism, when the draft bill making most abortions illegal came into play. “It has an impact on how there is this … difficulty to develop this idea that abortion is a woman’s right, a human right,” she says. “And make it resonate with the broader society.” 

The question remains: what to do about this now? Szymczak, the abortion doula, says that after decades of restrictions on abortion, Polish healthcare workers are sometimes stuck in the past. In her doula practice, she hears from women who go to hospital after a miscarriage or problems with a pharmacological abortion. Too often, she says, they’re subjected to hospital procedures that feel punitive and, when not medically indicated, can add needless risk. Legal changes will need to be followed by support for doctors, like new equipment and wider training on the latest practices. 

Before that point, another question is how to get there. In the major cities that are his strongholds, the prime minister is under immense social pressure to implement reforms. The Sejm’s YouTube channel now has 650,000 subscribers and many Poles watch the proceedings closely. In January, Tusk told the country’s top television stations he would put forward a bill legalising abortion for the first 12 weeks “with some conditions”. More conservative-leaning politicians in his coalition have argued instead for a return to the so-called 1993 compromise, or for the referendum that feminists fought for three decades ago. Szymczak does not want to see either of these alternatives. She says public opinion is not always reflected in a referendum because “people on the ‘winning’ side will often stay home.” 

Besides, she argues, the time is over for gathering public opinion on a pregnant person’s individual decisions. For many women, technological and social shifts have made abortion even more personal than it has always been. It is often not even a “decision between a woman and her doctor” anymore, as western feminists used to say in the 1990s. Now it is possible, with an internet connection and a mailing address, to do this completely on your own. Still, people like Szymczak do not want women to feel alone doing it. 

This article was first published in New Eastern Europe 1-2/2024: Elections Without Choice.

Las soluciones tradicionales que el mercado propone para combatir la escasez de agua en el Mediterráneo árabe, sobre todo las de proyectos a gran escala como las presas, refuerzan las agendas de los Estados y consolidan la desigualdad de acceso al agua. Los conflictos por el agua no son inevitables, sino fruto de una mala gestión.

En la actualidad se calcula que hay más de 3.500 millones de personas en el mundo que viven en regiones donde escasea el agua. Se prevé que esta cifra aumente a 5.000 millones de aquí al año 2050, dado que el cambio climático propicia la aparición de fenómenos extremos como las inundaciones y las sequías. De este modo, más de la mitad de la población del planeta experimentará en carne propia las repercusiones de la pugna por el agua.

Los informes más recientes del Grupo Intergubernamental de Expertos sobre el Cambio Climático  (IPCC) confirman estas tendencias alarmantes y subrayan el impacto del cambio climático en los ecosistemas terrestres, las infraestructuras hidraúlicas, la producción de alimentos y los núcleos urbanos. Algunas regiones y subregiones merecen una atención especial pues se estima, por ejemplo, que la cuenca del Mediterráneo sufrirá las consecuencias más devastadoras, junto a los pequeños Estados insulares y algunas zonas del continente africano. Estas áreas no solo son especialmente vulnerables a los efectos del cambio climático y a la escasez de agua, sino también a unos desafíos económicos sin precedentes en la historia de la humanidad.

Las comunidades que ya sufren escasez de agua deben prepararse para hacer frente a unas consecuencias a corto plazo cada vez más devastadoras.

La franja mediterránea es la zona de mayor escasez de agua del mundo y los países árabes son los más afectados. El cambio climático exacerba los estragos de las precipitaciones, exiguas ya de por sí, en estas zonas áridas o semiáridas. Además, el crecimiento demográfico, que incluye los flujos migratorios de las poblaciones rurales a las urbanas, aumenta aún más la demanda de recursos hídricos. Las comunidades que ya sufren escasez de agua deben prepararse para hacer frente a unas consecuencias a corto plazo cada vez más devastadoras.

Por otra parte, la escasez de agua también obedece a factores estructurales e institucionales como son la mala gestión y la falta de políticas sostenibles en este ámbito. Hace mucho tiempo que la gestión del agua ocupa un lugar destacado en el discurso y la praxis de las ONG y las organizaciones internacionales que contribuyen activamente a la cooperación al desarrollo. Este hecho refleja la importancia histórica del sector agrícola en la transformación política, económica, medioambiental y tecnológica, y el papel decisivo que los recursos hídricos desempeñan en este sector.

Desde la década de 1950, la gestión del agua se ha abordado desde planteamientos tecnocráticos como la construcción de embalses y la autosuficiencia alimentaria a nivel nacional. Estas estrategias se consideran soluciones concretas al problema de la escasez de agua, y esto no solo ha supuesto la expansión de unos modelos específicos de producción agrícola, sino que también ha consolidado las disparidades e injusticias en el acceso y el uso de estos recursos. Si prevalecen los actuales modelos de gestión de los recursos hídricos y aumentan la demanda y las políticas insostenibles, ya no habrá agua suficiente para todos en la cuenca mediterránea.

¿Guerras por el agua?

Llevamos desde la década de los noventa escuchando hablar de las inminentes “guerras por el agua” o de que el agua se convertirá en el “petróleo del siglo XXI”. Butros Butros-Ghali, el secretario general de la ONU durante el periodo 1992-1996, dijo en una ocasión que “la próxima guerra que se libre en Oriente Medio será por el agua, no por cuestiones políticas”. El rey Hussein de Jordania señaló precisamente que el agua era el único motivo que podía llevar a su país a una guerra con Israel.

A menudo, los medios de comunicación apuntan a la escasez de agua como la principal causa de conflictos bélicos en las regiones semiáridas como Oriente Medio y advierten que este tipo de enfrentamientos también podrían darse en la región mediterránea. De acuerdo con esta línea argumental, el agua es un asunto de seguridad nacional. Ante una demanda superior a la oferta, la competencia por los recursos hídricos transfronterizos se convierte en un posible desencadenante de conflictos armados.

Este tipo de narrativa plantea un vínculo determinista entre la escasez de agua y el crecimiento de la población. Hace más de dos siglos, Thomas Malthus sostenía que la producción de alimentos no sería suficiente para satisfacer las necesidades de una población cada vez mayor, lo cual desembocaría en hambruna y muertes. Hoy en día, los neomalthusianos auguran una inevitable guerra por el agua como consecuencia de la amenaza que supone el cambio climático.

Se olvidan de que todos los recursos naturales son finitos y, por ende, limitados por definición. En el año 1972, el Club de Roma puso de relieve la escasez absoluta y los límites medioambientales para el crecimiento. Según los autores del informe que publicaron, la Tierra dispone de unos recursos físicos finitos para satisfacer las necesidades de la humanidad. Si se sobrepasan esos límites, el sistema mundial se desmorona.

El informe Los límites del crecimiento destacaba la necesidad de reducir la demanda y el consumo, una necesidad más importante que nunca en esta sociedad regida por la abundancia y la incesante creación de nuevas necesidades. El Antropoceno y los límites planetarios, conceptos más recientes, también provienen de la creencia de que el crecimiento exponencial y la propia actividad humana están ejerciendo una presión cada vez mayor sobre el ecosistema de la Tierra y de que esto podría provocar unos efectos irreversibles sobre el clima y el medio ambiente que, a su vez, acarrearía unas consecuencias catastróficas.

Sin embargo, hay científicos que consideran que el discurso de las guerras por el agua es una hipérbole sin fundamento y señalan que las pruebas empíricas que relacionan la escasez de agua con los conflictos armados entre Estados no son claras. Recalcan que la teoría de las “guerras por el agua” ha derivado en conclusiones engañosas basadas más en especulaciones que en análisis fiables. Por ejemplo, Tony Allan ha desarrollado el concepto de “agua virtual” para cuantificar el agua necesaria para producir cualquier bien o servicio, empezando por los alimentos. Según este modelo, la importación de un kilogramo de cereales implica importar la cantidad correspondiente de agua que se ha utilizado en su producción. Allan recurre al concepto de comercio de agua virtual para explicar por qué no ha habido guerras por el agua en Oriente Medio. En otras palabras: la seguridad alimentaria no tiene por qué ser sinónimo de autosuficiencia alimentaria.

Existe una correlación más marcada entre conflicto y subdesarrollo que entre conflicto y escasez de agua.

Además, varios investigadores del Instituto Internacional para la Investigación de la Paz han demostrado que el discurso de las guerras por el agua carece de base empírica y no tiene en cuenta otras variables. Por ejemplo, en el caso del conflicto del río Senegal, la etnia y la clase social fueron factores más importantes que los recursos naturales. En varios países de Oriente Medio el principal motivo de conflicto es la pobreza generalizada y no la escasez de agua, lo que apunta a que existe una correlación más marcada entre conflicto y subdesarrollo que entre conflicto y escasez de agua (o de recursos naturales en un sentido más amplio).

Según algunas voces del mundo académico, es posible también que la escasez de agua presente una oportunidad para la paz. Aaron Wolf ha analizado las interacciones hídricas transfronterizas de los últimos cincuenta años y ha constatado muchos casos de cooperación, pero no ha registrado ninguna guerra por el agua. La literatura crítica más reciente sobre hidropolítica sostiene que la cooperación no siempre es positiva: los tratados pueden codificar un statu quo asimétrico y convertirse a su vez en un motivo de conflicto. Los matices del conflicto y la cooperación son variables y según las críticas al modelo de cooperación, existen diversos grados de ambos.

La literatura sobre la política de la escasez rebate el neomalthusianismo y sus premisas mediante el análisis de cómo se conceptualiza la escasez. Destaca que la escasez de agua se utiliza a menudo para respaldar las agendas políticas estatales y que los proyectos a gran escala como las presas acentúan las asimetrías de poder en la gestión del agua y silencian el debate sobre soluciones alternativas a su escasez. Sus detractores afirman que las soluciones de ingeniería basadas en el mercado omiten la cuestión de quién tiene acceso a un volumen determinado de agua y por qué. En Cisjordania, por ejemplo, la escasez de agua es una cuestión de discriminación estructural contra la población palestina y de acceso privilegiado para los asentamientos ilegales israelíes. Algo parecido sucede en la India, donde se niega el acceso a algunos pozos a las mujeres de castas inferiores. En la Sudáfrica de la época del apartheid, las desigualdades originadas por las políticas discriminatorias se extendieron al ámbito del agua.

Por consiguiente, las críticas al paradigma de la escasez de agua ponen especial atención en quién se beneficia en primera instancia de las soluciones convencionales y quién queda al margen. Argumentan que quienes más se benefician de estas soluciones son los intereses privados y la clase dominante, mientras que las clases pobres quedan aún más marginadas ante la ausencia de mecanismos redistributivos. Plantean que las soluciones deberían implicar el desmantelamiento de las barreras institucionales que provocan discriminación y desigualdad. De esta forma, Lyla Mehta defiende que la escasez es un indicador de una crisis de relaciones de poder desiguales y que las crisis hídricas “también han de entenderse como crisis de acceso y control sesgados sobre un recurso finito”. Es más, la escasez como marco hegemónico se nos presenta como un fenómeno singular. Esto se traduce en un planteamiento que no tiene en cuenta las diferencias regionales o las variaciones cíclicas a lo largo del tiempo. Esta crítica incide en la necesidad de investigar los problemas de acceso y equidad en lugar de limitarse a estudiar las cantidades y el equilibrio entre la oferta y la demanda.

La diplomacia del agua

La escasez de recursos naturales se debe tanto a las interacciones humanas y las decisiones políticas como a las limitaciones intrínsecas de los mismos recursos. La escasez no solo depende de la masa y la disponibilidad de los recursos naturales, sino también del acceso individual a los mismos, que viene determinado por la economía política, los acuerdos institucionales y la gestión a escala regional. Estos acuerdos condicionan la actuación de las instituciones oficiales y extraoficiales a la hora de paliar la escasez. Las soluciones suelen consistir en añadir más recursos hídricos al sistema mediante la construcción de nuevas infraestructuras de suministro, sin antes analizar la ecología o la socioeconomía de la región ni el suministro y las infraestructuras ya existentes.

El resultado de todo ello es que, si bien el suministro global hídrico del sistema puede aumentar, el acceso a este no hace sino replicar las condiciones existentes y no logra garantizar una distribución más adecuada y equitativa de este recurso entre la población. De ahí que las políticas de la cuenca mediterránea deban basarse en soluciones sostenibles, una mejor gestión y una distribución más justa de los recursos hídricos entre los países y sus poblaciones.

A nivel regional, la adopción de prácticas de “diplomacia hídrica” sería útil a fin de atenuar las posibles relaciones conflictivas entre los países que comparten recursos hídricos transfronterizos, como el río Nilo, el Tigris y el Éufrates, y el Jordán. La naturaleza compartida de los recursos hídricos transfronterizos puede originar tensiones sobre su uso y distribución, lo que a su vez puede repercutir de forma negativa en las relaciones y la cooperación entre Estados. La mayoría de los sistemas de agua dulce atraviesan fronteras jurisdiccionales y en el mundo hay 153 países que comparten ríos, lagos y acuíferos transfronterizos. Por lo tanto, es imprescindible disponer de una gestión coordinada y sostenible de estos recursos a través de la diplomacia del agua.

El concepto de diplomacia del agua surgió a principios de la década de 1990. No está tan orientado hacia el aspecto técnico de la gobernanza del agua, sino que se centra más en sus aspectos políticos y sus implicaciones para la seguridad, la paz y la estabilidad. La diplomacia del agua congrega a los gobiernos con el propósito principal de tratar los beneficios y servicios derivados del uso del agua, sin hacer tanto hincapié en la asignación real de los recursos. De este modo, aunque a un país se le asigne más agua, otro puede recibir a cambio más energía hidroeléctrica o una mayor producción de alimentos. Este tipo de diplomacia puede revestir una amplia gama de aplicaciones y conducir a la cooperación regional, la paz y la estabilidad. Su eficacia depende de cinco elementos clave: la existencia de datos consensuados, una estructura de gobernanza eficaz, planteamientos participativos e integradores, el apoyo de terceras partes y las preocupaciones ecológicas.

Un buen entendimiento mutuo de los datos garantiza que todos los acuerdos y tratados se fundamenten en pruebas precisas y sólidas. Unas estructuras de gobernanza eficaces establecen los canales de comunicación necesarios entre los Estados ribereños para la implementación y el mantenimiento colectivos de los acuerdos. Los enfoques participativos e integradores y la implicación de las partes interesadas propician la adopción de acuerdos que respondan a las necesidades locales y se beneficien de la participación local. El apoyo de terceras partes puede facilitar el diálogo, el desarrollo de capacidades y la labor de seguimiento, lo que permite a los Estados ribereños maximizar los beneficios comunes. Por último, atender los factores ecológicos vela por la sostenibilidad de la gestión del agua y puede redundar en resultados beneficiosos para todas las partes.

En lo que respecta a los recursos hídricos, es necesario aplicar políticas públicas que aborden las crecientes dificultades a la vez que tratan de garantizar una distribución equitativa. En lugar de recurrir a proyectos puramente técnicos, como la construcción de presas, es preciso adoptar un enfoque creativo que sea capaz de hacer frente al aumento de la demanda de agua por parte de diversos sectores y subregiones. Debemos entablar nuevos debates sobre la escasez de agua con el fin de avivar una reflexión sobre los métodos de gestión del agua en unas circunstancias que son cada vez más precarias.

Para poder adoptar nuevos enfoques sobre la escasez de agua en el Mediterráneo hay que sopesar los pros y los contras de cualquier método destinado a garantizar la seguridad alimentaria, ya que el sector agrícola es el que más agua consume en la mayoría de los países de la región. Y todo esto tendrá consecuencias sobre el desarrollo rural. Habrá que crear nuevos puestos de trabajo al mismo tiempo que se garantiza la importación de alimentos seguros y estables. La complejidad de este desafío exige un cambio completo de paradigma, no sólo para garantizar la seguridad del agua, sino también para prevenir conflictos en muchos otros terrenos.

Evropa nutně potřebuje zastavit klimatický rozvrat a zároveň pomoci domácnostem s narůstajícími náklady na život. Oba problémy může vyřešit stejný přístup: posílení veřejných služeb zajišťujících základní potřeby všech.

Evropská Zelená dohoda je společnou odpovědí států Evropské unie na otázku, jak ochránit klima před rozvratem emisemi skleníkových plynů. Přestože byla v roce 2019 ohlášena s opravdu velkou slávou, v mnoha ohledech trpí zásadními nedostatky. Nesnižuje emise dost rychle, nebere dostatečně v potaz energetické a materiálové náklady stále rostoucí spotřeby ani rozsah veřejných investic, které by byly ke splnění klimatických závazků potřeba. A co víc, chybí jí také silná sociální dimenze.

Současná klimatická politika spoléhá jen na regulace a na zatížení znečišťování vyššími cenami, ale nesnaží se své politiky doplnit o klíčové investice tak, aby byla úsporná a zelená řešení dostupná všem. Tím se ovšem stává sociálně regresivní. Tento efekt je pak dále prohlubován rostoucími náklady na život i zvyšujícími se úrokovými sazbami, kvůli nimž se prodražují také možná řešení těchto krizí — například skrze investice do obnovitelných zdrojů nebo navyšování kvality a dostupnosti veřejné dopravy.

Levice by v této situaci měla přehodnotit svou politiku. Je namístě, aby se zaměřila právě na rozvoj sociální dimenze a prosazovala řešení, která budou zlepšovat každodenní život voličů. Posílení veřejných služeb povede k tomu, že se základní životní potřeby stanou dostupnější.

Ekologické regulace jsou jistě důležité. Sociálně spravedlivá klimatická politika ale musí stát na chytrých veřejných investicích. Je proto nejvyšší čas, aby levice jasně odmítla překonanou ideologii „rozpočtové odpovědnosti“. Právě ta totiž vládám svazuje ruce a brání jim aktivně investovat, usměrňovat trhy a zajišťovat udržitelné veřejné služby — brání tedy právě těm opatřením, která jsou pro urychlení transformace směrem k udržitelnosti nezbytná.

Dostupnost základních služeb pro všechny má potenciál řešit jak nerovnost, tak klimatickou krizi. Jde o politický program zaměřený přímo na zajištění základních potřeb v mezích ekologických možností. Záchrany klimatu totiž nelze dosáhnout individuálně, ale jedině kolektivní akcí: robustnější nabídkou veřejných služeb, veřejnými investicemi a regulacemi ve veřejném zájmu.

Ostatně i vědci v Mezivládním panelu pro změny klimatu při OSN potvrzují, že existuje „vysoká míra shody“ na tom, že „sociální rozvoj zacílený přímo na základní potřeby všech s sebou automaticky přinese méně uhlíkových emisí, narozdíl od zaměření na pouhý růst HDP“. Volají proto po změnách, které by v ekonomikách posílily „důraz na dostatek základních potřeb pro všechny, na solidaritu, ekonomiku péče a kolektivní zaopatřování základních služeb“.

A na tom, co jsou takové základy, které jako lidé potřebujeme, abychom mohli smysluplně žít, existuje široká shoda: potřebujeme domov, výživnou stravu a kvalitní vzdělání, záruku péče pro případ, že se o sebe nemůžeme postarat sami, dostupné zdravotnictví, čistý vzduch a vodu, přístup k základnímu objemu energie pro domácnost a dopravu, přístup ke komunikaci — což dnes znamená především internet. A nakonec — protože bez toho není možné nic z předchozího — stabilní a udržitelné životní prostředí.

Tyto základní nezbytnosti platí v podstatě pro všechny, nyní i v budoucnu. To, jak si je zaopatřujeme, se může v různých zemích, kulturách i časových obdobích lišit a každá z oblastí základních potřeb se samozřejmě naplňuje jinak. Právě koncept univerzálních základních potřeb nám nicméně nabízí rámec pro přemýšlení o vhodných politických opatřeních a ekonomické praxi.

Potřeby jsou víc než preference

Ideu všeobecně dostupných základních služeb můžeme vnímat jako součást rozrůstajícího se portfolia nápadů, které usilují o překonání již přežitých předpisů ortodoxní ekonomie a nabízejí její udržitelnější alternativu.

Neoklasická ekonomie tvrdí, že základním zdrojem blahobytu je uspokojování individuálních preferencí. Jak ovšem upozorňuje expert na sociální politiku Ian Gough, takový přístup přestává dávat jakýkoli logický, etický i praktický smysl v situaci ekologického stavu nouze, kdy „nutnost respektovat limity ekosystémů honbu za neomezenými tužbami znemožňuje“. Je na čase přijmout „nový hodnotový rámec, který se zaměří na zajišťování dostatku“. Lze jej definovat jako „prostor nad hranicí nouze, ale pod hranicí nadbytku“.

Základní potřeby jsou — na rozdíl od individuálních preferencí — ze své podstaty uspokojitelné. Koncept univerzálních základních služeb je programem zaměřeným právě na potřeby v mezích dostatku — dost pro všechny, dnes i v budoucnu. Díky tomu má velký potenciál přispět k dosažení „bezpečného a spravedlivého prostoru pro lidstvo“, který leží v udržitelné míře spotřeby mezi sociální „podlahou“ a ekologickým „stropem“.

Praktickým výsledkem nemá být šedá spartánská existence, v níž mají všichni stejně, ale spíše ekonomika která dává všem — nejen těm dobře situovaným — stejnou příležitost žít kvalitní život. Cíl dostatku má tudíž blízko k vizi „luxusu pro všechny“, ke sdílené hojnosti. Budou-li opřené o kolektivní jednání, sdílené cíle a vzájemnou pomoc, mohou být univerzální základní služby právě tím, co umožní podílet se na bohatství společnosti všem — místo aby ho u sebe hromadila skupinka nejbohatších.

Veřejné služby jako základ spravedlivé ekologické transformace

Protože se dnešní klimatická politika prosazuje zejména ve formě tržních opatření, dopadá neúměrně na nízkopříjmové domácnosti. Analýzy uhlíkové nerovnosti z dílny Oxfamu ukazují, k čemu to vede. Emise nižších a středních příjmových skupin v Evropě mezi lety 1990 a 2015 klesly. Emise nejbohatších vrstev přitom ovšem stoupaly.

Protože se dnešní klimatická politika prosazuje zejména ve formě tržních opatření, dopadá neúměrně na nízkopříjmové domácnosti.

Hrozí, že tento trend bude pokračovat. Rozšíření systému obchodování s emisními povolenkami na dopravu a vytápění domácností, které se má v nejbližších letech zavádět, bude mít mnohem větší dopad na nižší a střední příjmové skupiny než na ty nejbohatší, kteří si nárůstu cen sotva všimnou, a budou tak ve výsledku spotřebovávat stejně, jako doposud. Navrhovaný Sociální klimatický fond, který má tyto dopady pomoci zmírnit, bude příliš nevýznamný na to, aby problém zásadně zmírnil.

Kolektivní opatření zacílená na naplňování lidských potřeb — a zejména univerzální základní služby — mohou tyto regresivní dopady kompenzovat. Narůstající ceny pohonných hmot budou mít na rozpočty domácností menší dopad, budou-li mít možnost využívat dostupnou veřejnou dopravu nebo sdílení aut. Podobně obecní a veřejné vlastnictví v bydlení může zajistit, že náklady na renovace nedopadnou na nízkopříjmové domácnosti, a dotace do zateplování skutečně pomohou domácnostem ohroženým energetickou chudobou.

Postoje a vzorce chování veřejnosti jsou pro dosahování ekologických cílů klíčové. Veřejné služby mohou posouvat hranice toho, co je v tomto směru možné, podporovat ve společnosti nové praktiky, odrazovat lidi od chování, které je ekologicky škodlivé, a pomáhat jim změnit neudržitelné modely provozu.

Dobré systémy veřejné dopravy tak mohou například pomoci snížit závislost na osobních automobilech. Nemocnice a školy mohou pomáhat změnit stravovací návyky i zemědělskou praxi tím, že budou využívat místní a udržitelně produkované potraviny a snižovat — nebo zcela odstraňovat — ze svých jídelníčků maso.

Předškolní péče i školní vzdělávání mají zásadní vliv na výchovu budoucích generací. Univerzální základní služby tak mohou ve společnosti posilovat zkušenost solidarity a podporovat politiku, v níž je kolektivní jednání ústředním — a nikoli okrajovým — způsobem řešení problémů. Mohou tak ve společnosti vytvářet vhodné podmínky, které jsou potřebné pro spolupráci v zájmu zachování lidského života na Zemi.

Obnovit rovnováhu v ekonomice může jen redistribuce

Převládající přístup k řešení inflace se dnes v Evropské unii točí kolem zvyšování úrokových měr centrálními bankami. Výsledkem je, že pro domácnosti, společnosti i vlády je stále nákladnější investovat, což vede ke ztrátám pracováních míst, a lidé tak mají čím dál tím méně peněz. Vzhledem k tomu, že inflace je poháněna vysokými cenami energií a turbulencemi v mezinárodním obchodu, zvyšování úrokových sazeb nedělá pro vyřešení základních příčin inflace nic.

Výsledkem je zvrácená logika, v níž zvyšování úrokových sazeb zdražuje opatření, která by byla pro zmírnění závislosti na předražených fosilních palivech — a s ní i inflace — potřeba. Jde o investice do obnovitelných zdrojů, elektrifikaci dopravy nebo zateplování obytných budov.

Tento přístup tedy v důsledku ohrožuje také budoucí stabilitu cen, protože zpomaluje klíčové investice do obnovitelné energetiky, které by energii ve střednědobém výhledu zlevnily a chránily nás před budoucími výkyvy nestabilních cen fosilních paliv. Mnozí se dnes kvůli tomu dokonce v nebývalé míře zbavují investic ve fondech zaměřených na obnovitelné zdroje, protože vysoké úrokové míry negativně dopadají na akcie obnovitelných firem.

Jak dokazuje ekonomka Isabella Weberová, dnešní inflace je poháněna nadměrnými zisky korporací, kterým se podařilo „přesunout na spotřebitele náklady narůstajících cen tak, aby ochránily, nebo dokonce navýšily svoje marže“. Zvýšené zisky korporací, které využily stoupající ceny importované energie k oškubání spotřebitelů, tak za poslední dva roky tvoří téměř polovinu celkové inflace v Evropě.

Dokonce i prominentní mainstreamový ekonom Paul Krugman tak dnes souhlasí s tím, že inflace je v podstatě přerozdělováním zdola nahoru, a Mezinárodní měnový fond varuje, že budoucí inflace bude záviset na tom, nakolik se korporacím podaří znovu odsát i stoupající mzdy.

Namísto dalšího ztěžování života lidem i zdražování potřebných investic do transformace zvyšováním úrokových sazeb bychom měli zdanit nadměrné zisky a investovat do kolektivně sdíleného bohatství. Dekomodifikací a demokratizací klíčových sektorů, jako doprava, předškolní péče nebo bydlení mohou vlády snížit náklady na život tím, že zkrátka umenší jejich ceny.

Rozšíření nabídky univerzálních základních služeb by tak v ekonomice mohlo obnovit rovnováhu tím, že podpoří nižší a střední příjmové skupiny, a naopak omezí nadměrnou spotřebu. Služby, které lidem zajišťují základní potřeby přímo, totiž fungují jako pomyslný nepřímý příjem — „sociální mzda“. Analýza britského Institutu pro fiskální studia ukazuje, jak celá řada takových služeb významně přerozděluje zdroje od vyšších k nižším příjmovým skupinám již dnes.

Je jedno, že dekarbonizace může nakonec nižším příjmovým skupinám pomoci — nepomůžeme-li jim hned, výsledkem bude sociální katastrofa.

Kolektivním naplňováním potřeb skrze veřejné služby tak koncept univerzálních základních služeb rozšiřuje oblast spotřeby, která je sdílená, a tím i ekologicky efektivnější. Tam, kde jsou zajišťovány přímo veřejnými institucemi či nestátními organizacemi s podporou vlád, pak takové služby přestávají být zbožím a stávají se veřejným statkem. To umožňuje nést za ně sdílenou zodpovědnost a podrobovat je demokratické kontrole. Mohou tak být také zpřístupněny skutečně všem — a pomáhat překonávat sociální problémy, které vznikají z nenaplněných potřeb.

Mezinárodní srovnání různých modelů naplňování lidských potřeb rozličnými společnostmi po celém světě tak v roce 2021 dospělo k jasnému závěru, že „veřejné služby vedou k vyšší míře naplňování potřeb s menší spotřebou energie“. Například zdravotnictví v USA, kde je celý systém privatizován a podřízen trhu, tak má třikrát vyšší uhlíkovou stopu na hlavu, než v řadě Evropských zemí, kde je částečně nebo zcela pod veřejnou kontrolou.

Klimatickému kolapsu mohou zabránit jen rychlá a účinná opatření. Necháme-li ale jejich náklady nést všechny příjmové skupiny bez rozdílu, ty nejchudší rychle přijdou o přijatelný životní standard. Je jedno, že dekarbonizace může nakonec nižším příjmovým skupinám pomoci — nepomůžeme-li jim hned, výsledkem bude sociální katastrofa. Záchrana klimatu tak vyžaduje víc než jen snižování emisí. Snížit je zároveň třeba nerovnosti v příjmech a bohatství, a zajistit všem lidem možnost naplňovat jejich základní potřeby.

Zodpovědné není šetřit, ale investovat do budoucnosti

Chtějí-li evropské vlády lidem univerzální základní služby zajistit, budou muset začít do veřejných statků a služeb více investovat. Výborným příkladem univerzální základní služby v praxi může být německá devítieurová měsíční jízdenka na veřejnou dopravu z roku 2022. Byla neuvěřitelně populární — jízdenek se prodalo dvaapadesát milionů.

Roky nedostatečných investic do německé železniční sítě ovšem vedly k tomu, že kvalita služeb v zemi v posledních letech klesala. Podobné zvýhodněné tarify — mezi něž patří také rakouský KlimaTicket — by měly být zavedeny v každé evropské zemi. Měly by je ale doprovázet také investice do kvality služeb. To bude samozřejmě stát hodně peněz. Nečinnost — nebo odkládání — se ale prodraží mnohem víc.

Výrazně vyšší než přechod od individuální dopravy k dopravě veřejné by byly náklady na přesun od spalovacích motorů k elektromobilům. Výpočty z dílny New Economics Foundation (NEF) zase ukazují, že „kvalitní a všeobecně dostupná předškolní péče poskytovaná bezplatně by pravděpodobně byla tou vůbec nejnávratnější investicí, jakou může jakákoli vláda udělat“. NEF argumentuje, že návratnost předškolní péče je tak vysoká a spolehlivá, že investice do ní se vyplatí i za cenu zadlužení.

Chtějí-li evropské vlády lidem univerzální základní služby zajistit, budou muset začít do veřejných statků a služeb více investovat.

Jinak řečeno, o veřejných financích potřebujeme začít uvažovat novým způsobem. Evropská unie by se měla zříct zastaralých pravidel pro takzvanou „rozpočtovou odpovědnost“ a uvědomit si, že odpovědné je především investovat do budoucnosti tak, abychom v ní nepodlehli následkům neřešených problémů. Jiná nedávná analýza NEF ukazuje, že jen čtyři členské země Evropské unie jsou při dnes platných omezeních veřejných výdajů schopné financovat investice, jež jsou nezbytné pro transformaci jejich ekonomik tak, aby splnily cíle ochrany klimatu dané v Pařížské dohodě.

Podle analýzy Evropské konfederace odborových svazů bude muset čtrnáct relativně více zadlužených členských států EU letos naopak udělat rozpočtové škrty v celkové výši minimálně 45 miliard EUR, pokud vstoupí v platnost navrhovaná nařízení Evropské komise. Jakákoli omezení ekologických a sociálních veřejných investic budou přitom v dnešní situaci extrémně kontraproduktivní — budou znamenat zmeškané příležitosti vydělat na včasné transformaci a naopak jistotu astronomických budoucích nákladů pro veřejné rozpočty vlivem klimatických katastrof, kterým dnes jde ještě zabránit. Namísto arbitrárních mezí pro veřejné výdaje bychom měli podpořit chytré investice do transformace průmyslu a lepší a ekologičtější veřejné infrastruktury.

Veřejné investice do univerzálních základních služeb přitom může vhodně doplnit opatření cílené na snížení majetkových nerovností. Luxusní spotřeba — druhé bydlení, časté létání, exotické dovolené — má disproporční podíl na škodlivých emisích i vyčerpání zdrojů. Součástí řešení tak mohou být majetkové daně. Nedávná studie skupiny Zelených a Evropské svobodné aliance v Evropském parlamentu ukazuje, že majetková daň by mohla členských státům EU ročně vynést 213 miliard eur. Emise z dopravy by podobně mohla snížit daň z častého létání, která by progresivně stoupala od každé letenky nad první zpáteční.

Bez spravedlnosti lidé transformaci nepodpoří

Tím, že pomáhají pokrýt základní potřeby všem, mohou univerzální základní služby přispět k odstranění nejen chudoby, ale i utrpení způsobovaného nejistotou. Zkušenost chudoby a nejistoty dnes zanechává lidi napospas beznaději, což paradoxně vede také k odporu vůči ekologickým politikám, které jsou často nazírány jen jako další forma nespravedlivých škrtů a daní.

Investice do rozšířených a zkvalitněných veřejných služeb zajišťujících základní životní potřeby by měly jít přímo k jádru této úzkosti. Umožnily by lidem cítit větší uspokojení v jejich každodenním životě, a v návaznosti na to také větší důvěru v lokální i státní vlády. Univerzální služby by tak mohly pomoct otočit spirálu chudoby, nedůvěry a odporu v cyklus spokojenosti, důvěry a podpory.

Bez této podpory je nepravděpodobné, že se demokratickým vládám bude dařit prosazovat opatření nutná k odvrácení ekologického kolapsu. Jak poznamenává britský vládní výbor pro změny klimatu, „více než kdykoli dříve bude muset budoucí snižování emisí počítat s přímou participací občanů na rozhodování o tom, jak se jej bude dosahovat. Spravedlnost je základním předpokladem veřejné podpory a musí být zakotvená v samotných základech veřejných politik. Jen transformace která bude vnímána jako spravedlivá, a v níž se lidem, místům a komunitám dostane podpory, kterou potřebují, může být úspěšná“.

Evropa dnes čelí zásadní výzvě proměnit svou politickou ekonomii tak, aby odpovídala výzvám budoucích desetiletí. Univerzální základní služby nejsou samospásným řešením, jejich role ale může být bez nadsázky nezanedbatelná. Všeobecně dostupné služby totiž nabízejí cestu k jistotě a prosperitě, která může zlepšit kvalitu života všech — nejen námezdně pracujících. Pro dobrý život v planetárních mezích jsou tak opatřením nepostradatelným.

Jedinou cestou, jak odvrátit klimatický kolaps, je přijmout fakt, že řešení krize musí být hluboce sociální. Právě ohled na nejslabší se má stát podstatou nového levicového populismu. Jeho východiskem může být důraz na komunitní energetiku.

Zhoubným rysem globální klimatické politiky je její rozpolcenost. Ačkoli OSN každý rok vydává stále ostřejší varování, že lidstvo v důsledku pokračujících investic do fosilních paliv vstoupilo do období „klimatického chaosu“, vlády od Řecka po Guyanu a od USA po Spojené arabské emiráty nepřestávají opakovat ohrané fráze o „energetické bezpečnosti“ či „tržní dynamice“ a dál rozšiřují fosilní infrastrukturu jako nikdy v dějinách.

První krok: uznat skutečný rozsah klimatické katastrofy

Pravice se čím dál tím víc uchyluje k ultralibertariánským, protivědeckým a konspiračním teoriím, jimiž ospravedlňuje svůj odpor ke klimatické politice. Progresivisté včetně sociálních demokratů a zelených se však nezmohou na přesvědčivou reakci. Dosavadní klimatická opatření — která rozhodně nejsou redistributivní, nezabývají se (uhlíkovými) nerovnostmi a neuplatňují mezioborový přístup — se prosazují stále obtížněji.

S postupujícím prohlubováním socioekonomických rozdílů dochází trpělivost voličům i ve vyspělých demokraciích, jako je Německo nebo Švédsko. Vzestup německé Alternative für Deutschland (AfD) je částečně spojen s odporem vůči zákonu o vytápění budov, stěžejnímu návrhu Zelených, o nějž se vedly ostré spory i v rámci vládnoucí koalice.

Krajní pravice ale nemluví o extrémní uhlíkové nerovnosti, která je jednou z příčin probíhajícího klimatického kolapsu. A není to žádná náhoda: navzdory explicitnímu protisystémovému vystupování nejsou totiž fašisté a jejich ideologie produktem ničeho jiného než (pozdní fáze) kapitalismu — od hitlerovského Německa až k Trumpovi či Bolsonarovi.

Čím blíže jsme sociálním a klimatickým bodům zlomu, tím méně zabírají centristická a reformistická řešení ve stylu osmdesátých let. Občané, po nichž se žádá, aby zásadně změnili způsob vytápění svých domovů, dojíždění do práce či stravování, budou těžko akceptovat jen mírné uhlíkové zdanění soukromých letadel, která by měla být zcela zakázána, nebo jednorázové solidární daně na ropné společnosti s miliardovými obraty, které by měly být znárodněny a zrušeny.

Vlády musí začít čelit rozsahu klimatické katastrofy v celého jeho šíři. Musí otevřeně přiznat, že klimatické modely s body zlomu nepočítají a že „bezpečný“ uhlíkový rozpočet je v kontextu nejnovějších vědeckých poznatků o klimatu ve skutečnosti mnohem omezenější, než se dosud předpokládalo. Vyspělé země musí radikálně zintenzivnit snižování emisí a dosáhnout uhlíkové neutrality do poloviny třicátých let a záporné uhlíkové bilance do čtyřicátých let, chtějí-li zachovat alespoň trochu fungující společnost.

Globální oteplování zrychluje takovou měrou, že se vědecké klimatické modely, které byly ještě před časem pokládané za přemrštěné a katastrofické, ukazují jako slabý odvar toho, co nás ve skutečnosti čeká. Opatření, jež byla ještě před dvěma lety považována za radikální — například apel na ukončení veškerého využívání fosilních paliv v přelomové zprávě IEA z roku 2021 —, se mezitím stala naprosto nedostatečnými.

Ve skutečnosti musí většina — tj. šedesát procent — zásob fosilních paliv zůstat pod zemí. Jen tak máme aspoň padesátiprocentní šanci, že se globální oteplení omezí na 1,5 °C. Ve zprávě IEA ze září 2023 se už správně zdůrazňuje, že stávající naleziště a doly musí být uzavřeny mnohem dříve, než se ještě nedávno plánovalo.

Sociálně spravedlivou klimatickou politiku

Řešení této krize si žádá odvážný a pevný postoj. Před vládami tak stojí nesmírně náročný úkol: musí začít všem, kdo nesou vinu za současnou situaci, měřit stejným metrem. Nevyhnou se proto konfrontaci s vojensko-průmyslovým komplexem, s fosilními korporacemi ani s průmyslovou a zemědělskou lobby.

Stejně tak nevyhnutelné je odmítnout nihilismus umírněných politiků, kteří posledních třicet let dokázali jen slibovat a potřebné kroky soustavně odkládali. Možná se tím ocitneme mimo hřiště seriózní politiky, ale populistická a zároveň radikálně realistická rétorika, která nadchne a inspiruje, je cestou k široké lidové podpoře.

Řekněme to naplno: na výběr nemáme jen nihilistickou politiku mírného pokroku v mezích zákona a vzmáhající se krajní pravici. Existuje i třetí cesta. Teorie „post-růstu“ přináší ucelený soubor představ, jak místo zisku a hospodářského růstu upřednostnit péči o lidský blahobyt a udržitelné životní prostředí.

Připomíná post-růstová koncepce způsob, jímž se na svět dívají původní národy? Nebo jde o aktivistický konstrukt či vznikající akademický obor? Post-růst je tím i oním. Je superhrdinou z kresleného filmu, který nás přichází zachránit ze spárů zloduchů — fosilních kapitalistů.

Ale žerty stranou, síla post-růstové myšlenky spočívá v pojmenování ekonomických praxí a technologických postupů, jichž se musíme zbavit, jako je průmyslově produkované maso, záměrné snižování životnosti výrobků, zbrojní průmysl, fosilní paliva, a v otevření diskuse o tom, k čemu bychom měli směřovat — komunitní energetika a zemědělství, plošné zavedení veřejně financovaného školství a zdravotnictví.

Koncept post-růstu tak nabízí východisko pro levicově zelené a progresivní koalice — politiku, která se sebevědomě staví proti tomu, co je špatné, ale zároveň zůstává pluralitní, vstřícná a vizionářská.

„Militantní“ zeleno-rudá aliance musí být ovšem schopna oslovovat také širší a umírněnější část veřejnosti a utvářet velké koalice, bez nichž se radikální politické změny neuskuteční. Prvním krokem je osvojení představy, že „lidé a planeta mají přednost před ziskem“. Pokud se podaří takové ideje promítnout do konkrétních činů, dostanou se i do středu politické agendy.

Zelená politika musí akcentovat význam přerozdělování a ukázat, že je s to přinést okamžitou hospodářskou úlevu a citelné zlepšení každodenního žití. Z toho důvodu je nevyhnutelné vytvořit dlouho přehlížené spojenectví s pracujícími a odbory. Jen klimatické škody dnes působí evropské ekonomice — o té světové ani nemluvě — náklady v řádu miliard eur. Ekologičtí ekonomové by proto měli hlasitě hájit klimatickou politiku jako jedinou fiskálně odpovědnou cestu vpřed — a přesvědčit o tom také liberály a centristy.

Německá zkušenost s AfD a zákonem o vytápění budov ukazuje, že vymáhání zákazů a regulací bez dalších sociálních opatření jen s odvoláním na dlouhodobé cíle, jako je boj proti klimatickým změnám, zásadně nahrává krajně pravicovým populistům. Potřebujeme silnou a sociálně spravedlivou alternativu. Dobrou zprávou je, že řešení sociálních nerovností současně s klimatickou krizí je široce populární — pro jejich společné řešení se vyslovilo ohromujících 68 procent Evropanů.

Vymáhání zákazů a regulací bez dalších sociálních opatření jen s odvoláním na dlouhodobé cíle, jako je boj proti klimatickým změnám, zásadně nahrává krajně pravicovým populistům.

Ve světle sílící populistické a často defétistické rétoriky zaměřené proti opatřením na ochranu klimatu musí občanská společnost se vší vehemencí vyvracet falešné dilema stavějící „klima“ proti „lidem“. Musí naléhat na politické představitele, aby uplatňovali mezioborovou a intersekcionální klimatickou politiku. Před nadcházejícími volbami do Evropského parlamentu v roce 2024 musí občanská společnost předložit návrhy konkrétních opatření, jež mohou státy podniknout k souběžnému prosazování sociální a klimatické spravedlnosti.

A takových opatření se nabízí celá řada. Tvorba energetických komunit může například zajistit rychlejší zavedení čisté energetiky a zároveň snížit účty zejména zranitelným domácnostem včetně zvýšení energetické bezpečnosti. Navzdory ostrým výpadům některých politiků vůči „uvědomělé“ klimatické politice ukazuje nová analýza REScoop.eu a CEE Bankwatch, že některé země už za účelem urychlení využívání čisté energie provádějí reformy a navyšují investice.

Analýza aktualizovaných Plánů obnovy a odolnosti, včetně příslušných částí REPowerEU, provedená v patnácti členských státech, ukazuje širokou podporu pro urychlené povolování, vyšší energetickou účinnost a využívání obnovitelných zdrojů energie. Reformy a rostoucí investice týkající se energetických společenství naznačují, že jednotlivé státy berou potřebu prosazovat takovou klimatickou politiku, jež je ve své podstatě sociálně spravedlivá, vážně.

Demokratická energie

Jakkoli není rozumné považovat za dobré pouze jedno řešení, komunitní energetice bychom měli věnovat mimořádnou pozornost. Na základě evropských směrnic jsou energetická společenství neziskovými subjekty, které vyjadřují post-růstovou vizi tím, že upřednostňují sociální a environmentální přínosy před ekonomickým ziskem. Energetická společenství nejsou inspirativní jen politicky, ale přinášejí i užitečná řešení pro každodenní život.

Energetická společenství představují právní formu, jejímž prostřednictvím mohou občané, malé a střední podniky, obce a další skupiny spoluvlastnit lokální projekty v oblasti obnovitelných zdrojů a mít z nich společný prospěch. Místní výroba zajišťuje levnější a bezpečnější přístup k energiím a poskytuje ochranu před kolísavým, ziskovým trhem s energiemi z fosilních paliv.

Energetické družstvo Tipperary v Irsku například nabízí komplexní služby občanům, kteří rekonstruují svá obydlí, a pomáhají místním dosáhnout velkých energetických úspor a tepelného komfortu. V Řecku nabízí Energetické společenství Minoan bezplatně elektřinu desítkám domácností prostřednictvím středně velkých lokálních solárních projektů. Francouzský Enercoop vybírá od svých zákazníků nevelký poplatek, jejž pak reinvestuje do renovací a dalších energeticky úsporných opatření pro energeticky chudé domácnosti.

Touto demokratizací produkce energetické komunity pomáhají zaplnit slepou skvrnu moderních „demokratických“ společností — skutečná demokracie totiž není možná bez demokracie ekonomické, včetně přímé kontroly občanů nad výrobou potravin a energií.

V čase klimatické krize jsou energetická společenství příkladem sociálně spravedlivých a redistributivních řešení. Uvažujme ale i o dalších opatřeních: co kdyby byly ambiciózní cíle vytyčené směrnicí o energetické náročnosti budov (EPBD) podpořeny půjčkami nebo granty s nulovým úrokem, financovanými ze zdrojů, jako je daň z častého létání?

Ilustrujme si to na příkladu Irska: představme si, že by se na největšího znečišťovatele v zemi (9,3 milionu tun CO2 v roce 2022) uvalil poplatek a tyto peníze se vložily do systému hloubkových renovací určeného pro zranitelné domácnosti. Tyto renovace by pak byly zprostředkovány důvěryhodnými komunitními organizacemi, jako jsou právě místní energetická společenství.

Rozhodujícím kritériem účinné klimatické politiky je tedy to, nakolik ji lze ve vztahu k různým aktérům vnímat jako spravedlivou. Proč by měl irský občan přistoupit na rekonstrukci obydlí podle směrnice o energetické náročnosti nebo třeba na daň z masa — protože průmyslové zemědělství je dalším velkým problémem — , jestliže bude letecká společnost Ryanair, která se ve svých kampaních holedbá, jak se podílí na kompenzaci uhlíkových emisí, i nadále osvobozena od uhlíkové daně?

Ignorovat rostoucí sociální napětí je hrou s ohněm na sudu se střelným prachem. Odborníci a občanská společnost opakovaně varují, že chystané rozšíření obchodu s emisními povolenkami, které se bude týkat i dopravy a budov, nejspíš vyvolá silnou odezvu a nejvíce zasáhne právě ty nejzranitelnější.

Odborníci a občanská společnost proto vyzývají vlády, aby se namísto provizorního látání problémů dotováním nákladů na energie — což se mimochodem rovná nepřímým dotacím na fosilní paliva —, zaměřily na investice do strukturálních změn, jako jsou důkladné renovace, čisté vytápění a chlazení a (veřejná) elektromobilita. Tato opatření, zahrnutá v nedávných doporučeních Evropské komise o energetické chudobě, jsou politicky prozíravá — evropští spotřebitelé se bez nich totiž z energetické krize dostanou jen těžko.

Klimatická úzkost a naděje

V Řecku letos trvaly vlny veder až do poloviny listopadu. Klimatická úzkost pronikla do naší každodennosti a připravuje nás o radost, nadšení i plány do budoucna. Jaký má smysl o něco usilovat, když stejně všechno shoří? Zadostiučinění ve stylu „my jsme vám to říkali“ bohužel nikomu nepomůže, ztracený čas nevrátí a desetiletí nečinnosti establishmentu nevynahradí.

Vzhledem k tomu, že trh narůstající klimatickou úzkost zejména mezi mladými lidmi nevyřeší, musíme k němu bezodkladně vytvářet alternativy. Nadějné je, že takové postupy již nějakou dobu existují a většina z nich už je efektivní i z hlediska nákladů. Evropská environmentální kancelář upozorňuje, že pokud by se polovina dotací na fosilní paliva pro vytápění přesměrovala na tepelná čerpadla, mohla by Evropa do roku 2040 dosáhnout plně dekarbonizovaného systému vytápění.

Nikdy v minulosti jsme nebyli současně tak blízko katastrofě i utopii.

Ač jsou počáteční náklady obvykle velmi vysoké (jako v případě komunitních projektů dálkového vytápění), veřejné národní a evropské fondy by mohly rizika výrazně snížit. Příkladem může být Nizozemsko, kde právě vzniká mnohamilionový veřejný investiční fond, který bude spravovat komunitní energetická organizace Energie Samen a jenž má zajistit vznik lokálně vlastněných projektů dálkového vytápění z obnovitelných zdrojů.

Příliš o tom nemluvíme, ale klimatická propast se rozevírá, vzájemná zpětná vazba odchylek zemského systému narůstá a schyluje se k hlubokým společenským otřesům. Potřebujeme proto vytvářet široké politické koalice, které dokážou naléhavost situace přetavit v přesvědčivý populistický příběh, který naštve, povzbudí a především propojí.

Ačkoli prakticky nulový pokrok mezinárodní politiky při řešení klimatické a socioekonomické krize nedává na první pohled mnoho naděje, přece jen po celém světě nenápadně klíčí ekosocialistické ideje, nerůstové koncepce a horizontální způsoby správy, jako jsou právě energetická družstva.

Snad právě to drží moji klimatická úzkost v únosných mezích a poskytuje mi tolik potřebnou naději a touhu vytrvat. Ale možná jde jen o nezpracovaný hněv na kanibalský systém, který trhá na kusy předivo vzájemně propojující životní systémy na Zemi.

Nikdy v minulosti jsme nebyli současně tak blízko katastrofě i utopii. To, na čem v těchto těžkých časech skutečně záleží, je, aby naše vize a přesvědčení zůstaly neoblomné: evropští progresivisté se musí sjednotit v prosazování globální Zelené dohody založené na praktických, komunitních řešeních, která nenechají nikoho na holičkách.

With farmers taking to the streets and making headlines all over Europe, national governments and EU institutions are rushing to make concessions to appease them. But are the solutions offered what farmers and agricultural workers really need? We asked Enrico Somaglia, deputy general secretary of the European Federation of Food, Agriculture, and Tourism Trade Unions (EFFAT).

Green European Journal: Is there a common thread among the farmers’ protests happening across Europe?

Enrico Somaglia: The protests are linked to different national circumstances, such as overregulation, subsidy cuts, or imports of Ukrainian grain to the EU. But there is definitely a frustration towards a common enemy, the European Union, the Green Deal and its Farm To Fork strategy. Of course, not every farmer sees them as enemies: the agriculture sector is very heterogeneous. Small and big farmers are organised in different ways, they have different representatives. A minority within the sector opposes any kind of green policies because it is resistant to change. As trade unions, we firmly reject this stance.

On the other hand, a significant part of the farmers are against the Green Deal because they perceive it as something that has been unilaterally imposed on them. Fortunately, there is still room to improve green policies to make sure they are more socially acceptable. Trade unions see this as the way forward to build a different agriculture sector which is not only more sustainable from an environmental point of view, but is also a better place to work. To achieve that, we need measures for a truly just transition. We should not forget that if the condition of farmers is challenging, that of agricultural workers is simply unbearable. A vast proportion of seasonal workers, migrant workers, and daily labourers still face unrecorded working hours, appalling housing situations, and exploitative working relationships. The green transition can be an opportunity to create better jobs, but it needs to be stronger on the social side.

The green transition can be an opportunity to create better jobs, but it needs to be stronger on the social side.

If the agricultural sector is not a united bloc, then who are those protesting? Do they really share the same interests?

Farmers are united against issues such as unilateral decision-making, the EU’s deal with the Mercosur trade bloc that is currently under negotiation, and the unfair distribution of wealth.

In many countries, small farmers represent the vast majority and are an essential part of the rural economy. They need responses, and trade unions are by their side on this. Of course, there is also a risk that farmers’ protests are instrumentalised by a minority within the sector that is resistant to change because it profits from the current environmentally and socially unsustainable model. This minority works against nature, and therefore also against agriculture. So farmers should be careful that their demands are not instrumentalised against their interests.

And yet large landowners are often the only ones who get a seat at the table in Brussels. How can we address this problem of representation?

As trade unions, we expect all farmers; whether large or small, to respect workers’ rights and the environment. But yes, representation is definitely an issue. A relevant portion of the farmers’ community is not heard enough. The same goes for trade unions: we represent the most vulnerable workers across the food chain, and yet we don’t get enough attention from policy-makers, despite the working and living conditions in the sector are still dramatic for many.  Farm workers are the most affected by existing imbalances across the food system. Small farmers are also among the main victims. For example, they are in a position of weakness when it comes to negotiating with supermarket chains that want to impose prices unilaterally.

There have been many attempts – some of them successful – to support the organising of small farmers in various countries. This is one of the main issues the EU should focus on in the next term. Setting ambitious environmental goals is important, but if we don’t tackle the root causes that make the agrifood chain so unequal, the frustration of farmers and farm workers will continue. And these root causes have to do with concentration, unfair competition, and unequal distribution of wealth.

Setting ambitious environmental goals is important, but if we don’t tackle the root causes that make the agrifood chain so unequal, the frustration of farmers and farm workers will continue.

Helping small farmers to organise themselves, implementing the Unfair trading practices directive, and making sure that a fair wage is paid to agricultural workers would all be steps in the right direction. Another important step is acting on the competition law and making sure that mega-mergers and concentration of power in the agri-food sector are stopped, or that they get thoroughly scrutinised from an environmental and social perspective. Finally, there is the issue of unfair competition and trade agreements such as the one with Mercosur, where Europe’s agricultural sector is on the losing side.

Instrumentalisation also has a political side. What would happen if angry farmers gave in to the courtship of right-wing parties?

It would be a mistake and an extremely dangerous one. Some parties are happy when they see social discontent – be it a cost of living crisis, a migration crisis, or farmers protesting. Yet the solutions they offer are exactly the opposite of what’s needed. They are not friends of workers – they pit workers against each other. And they are not in favour of farmers because they are the ones defending the model of distribution that favours only big landowners at the expense of small farmers. They are offering the wrong answer to a real problem, and this is what farmers should be wary of.

However, it is also the responsibility of democratic and progressive parties to offer the right answers, to not be perceived as too far away to speak to farmers and farm workers’ unions, to listen to them, to assess their needs and aspirations, and to come up with a clear political agenda that resonates with them.

Greens are trying to pitch themselves to farmers as their best ally. Are they credible?

Progressive forces, including the Greens, are definitely the allies of farmers. The far right has absolutely bad solutions for the issues farmers are facing. The neoliberal agenda is not what we need. We need to defend nature and promote decent jobs in agriculture with strong collective bargaining rights. Farmers say, “Without us, there is no food”. Well, without nature there are no jobs and no farmers. So progressives and democratic parties can offer the best solution for farmers and agricultural workers, on the condition that they manage to build the right narrative, dispel deceiving promises, and make more efforts to build social acceptance.

The far right has absolutely bad solutions for the issues farmers are facing. The neoliberal agenda is not what we need.

The bad news is that the time is limited, and the world has changed over the last few years; 2019 was different. Increased geopolitical tension and the cost of living crisis are not helping the green agenda.

The Common Agricultural Policy (CAP) still represents about one third of the EU budget and has traditionally helped ensure the support of the agriculture sector for the European project. Is this support faltering?

The CAP is indeed one of the most important policies at the EU level. Its budget has been cut over the last few years, but the main issue is how this budget is distributed. At the moment, most resources go to those who need them least, because their business is already extremely profitable.

The new Common Agricultural Policy will be launched in 2027. What are the main principles it should be based on?

We need to rethink the way CAP funds are distributed, also by revising the eligibility criteria. At the moment, they are primarily based on the extension of the land, and not enough on the kind of production that is carried out, or on the number of employees. Tying the disbursement of funds to the number of regularly employed workers, for example, would help combat undeclared work and ensure decent wages.

The second element, linked to the first, is to strengthen social conditionality and to make it an ex-ante mechanism. Currently, an employer is sanctioned if found guilty of not offering regular contracts. Strengthening social conditionality means that farmers need to comply with minimum social and labour standards in order to receive CAP subsidies.

Finally, we must strengthen the environmental aspects of the CAP: listen to environmentalists and accompany farmers to make the system as unbureaucratic as possible.

All these changes have to do with decision-makers and regulators. Is there also a cultural shift that needs to happen among consumers?

It’s not easy to ask consumers to change their shopping habits in the middle of a cost of living crisis. After all, consumers are workers. Of course, we need to raise awareness about the negative consequences of cheap food on health, workers’ rights, and the environment.

But the main change needs to happen at the food system level. We need to make sure that the most affordable food is also the most sustainable. To do this, we must support agriculture in a different way, tackling the unfair distribution of wealth across the food chain. Politics has to drive this change, and this is a big problem; the fact that the Commission abandoned the Sustainable Food System Initiative is worrying, because it was exactly about achieving those goals.

Member state governments and EU institutions are trying to put out the fire by appeasing farmers. Will they succeed or should we expect agriculture to remain front and centre until the European elections in June?

Farmers need responses, they need solutions. Unfortunately, the answers the EU has given so far go in the wrong direction, as they offered derogations on fallow land rules and killed off pesticide reduction plans. A positive signal would be to stop the Mercosur trade agreement, at least the part dealing with agriculture.

As for the protests in the streets, I don’t know what will happen in the next weeks. Farmers need long-term solutions, otherwise, sooner or later, the uprisings will start again.

If agriculture is really a strategic sector for the economy, policymakers need to work with trade unions and farmers’ organisations, including small farmers. We need to strengthen collective bargaining in the sector, raise wages, and improve working conditions to make it attractive. Currently, thousands of farmers are abandoning the profession every year. In some countries in particular, agriculture massively relies on a model that doesn’t respect workers’ rights. This cannot be the way forward.

With the world population growing and the impact of climate change intensifying, the agricultural sector will face enormous challenges in the future. We need to take a holistic approach and have a vision.

V těžkým průmyslem zanešvařeném komunistickém Československu byla demokratická revoluce roku 1989 rovněž revolucí ekologickou. Jejím důsledkem byla řada příznivých změn v ekologické politice prosazených hned na počátku devadesátých let. V současné České republice ale ekologické hnutí nemá sílu a prestiž jako v prvních porevolučních letech: jsme jednou ze zemí Evropské unie, které nejvíce poškozují klima. Fosilní a další oligarchové tu kontrolují významná média a deformují veřejnou debatu způsobem nikoli nepodobným tomu, jak diskuse o aspiracích společnosti deformovala komunistická média před rokem 1989. Avšak vzpomínka na listopad 1989 je také poučením o tom, že změna může přijít mnohem rychleji, než bychom čekali.

Množství emisí na hlavu v České republice dalece převyšuje evropský průměr, nemluvě pak o tom světovém. Česká debata o klimatu však neodráží ani naléhavost problému, ani konkrétní odpovědnost, kterou naše země jako jeden z předních světových znečišťovatelů nese.

Česká politika má dlouho tradici znevažování ekologických témat. Naprosté zanedbání výstavby nových obnovitelných zdrojů energie nebo absence závazku uhlíkové neutrality k pevně stanovenému datu jsou jen dvěma příklady dané neblahé tradice. Lze říct, že jediné, co posouvá českou klimatickou politiku vpřed, je tlak Evropské unie: bez něj bychom pravděpodobně žádnou klimatickou politiku vůbec neprováděli.

A přitom tomu tak nebylo vždy. Katastrofální stav životního prostředí byl jedním z hlavních důvodů delegitimizace komunistického režimu před jeho pádem v listopadu 1989. Je na místě poznamenat, že ekologické skupiny a jejich požadavky tvořily stěžejní součást hnutí, která svrhla komunistické režimy v celém východním bloku. Československo tehdy nebylo výjimkou.

Po sametové revoluci se z mnoha členů ekologického hnutí stali ministři a vlivní politici. Jejich úspěchy, například zásadně snížili znečišťování ovzduší, zavedli limity těžby uhlí v severních Čechách, významně zlepšili kvalitu ochrany přírody, patří k nejhodnotnějším změnám dosaženým po roce 1989. Československá revoluce tak nebyla jen „sametová“, byla také zelená.

Navzdory tomu začal zájem české společnosti o životní prostředí v nových demokratických podmínkách opadat. V současné době navíc česká společnost, která v roce 1989 demonstrovala i za zlepšení životního prostředí, prokazuje hlubokou neznalost, ba nezájem o příčiny a souvislosti klimatické krize. Jaké to má důvody?

Mantra produktivismu

Tuzemská politická debata tradičně klade velký důraz na výrobní kapacity země. Mnoho politiků prosazuje velké infrastrukturní projekty, jako jsou dálnice, jaderné elektrárny, doly nebo automobilky. Jedná se o tendenci, která sahá až do období bezprostředně po průmyslové revoluci, kdy rakouské císařství začalo těžký průmysl soustřeďovat do své české „periferie“.

Těžký průmysl byl rovněž jednou z priorit komunistického režimu před rokem 1989. O Československu se tehdy často mluvilo jako o „kovárně socialismu“, a tedy jako o producentu velkého množství strategického i spotřebního zboží pro celý sovětský blok.

Tuzemská politická debata tradičně klade velký důraz na výrobní kapacity země.

Přední představitelé komunistického režimu měli vášeň pro dlouhé seznamy statistických údajů o počtu vyrobených aut a ledniček, vytěžených surovin, postavených bytů, dokonce i tun vyrobené oceli či cementu. Pádem komunistické strany právě tohle ale tak docela bohužel neskončilo.

Obrat k neoliberalismu v 90. letech, který nebyl původní ambicí revoluce z roku 1989, sliboval vyvést zemi ze socialistické „zaostalosti“ a dohnat západní ekonomiky. Více než tři desetiletí poté, co byla tato aspirace vládou ODS vyhlášena, ji můžeme s klidem označit za velkolepé fiasko.

Ve většině čistě ekonomických ukazatelů se česká ekonomika ani zdaleka nepřiblížila výkonu západní Evropy. Rozdíl je nejvíce patrný v oblastech, kde záleží na efektivitě. Propastné je taky srovnání v oblasti průměrné výše příjmů, kde je mezera mezi východní a západní Evropou stále takřka stejná jako před třiceti lety.

Zcela zřetelná realita debaklu neoliberálního programu, který si usurpoval dominanci po roce 1989, ale nebrání tomu, aby prakticky každý další premiér sliboval, že „doženeme Západ“. Výjimkou není ani současný premiér Petr Fiala, znovu z ODS.

Jeho vize, kterou nedávno představil na konferenci pořádané nejmocnějšími firmami v zemi, sestává především z monumentálních investic do infrastruktury, jako je výstavba stovek kilometrů nových dálnic nebo nové jaderné reaktory v elektrárně Dukovany. Zároveň chce premiér škrtat veřejné výdaje.

O velkých zelených projektech, jako jsou větrné elektrárny nebo podpora komunitní energetiky se premiér rovněž zmiňuje, ale zaobaluje je do líbivé fráze o modernizaci energetiky a dosažení ještě větší efektivity hospodářství. O dekarbonizaci a ochraně klimatu ani slovo. Česká republika by podle Fialy měla být zemí, kde se „vyplatí žít, investovat, ale také cestovat na dovolenou nebo na studia,“ řekl premiér na konferenci. Jeho vize k tomu ale nepovede.

Ve skutečnosti jsou české země vystaveny neustálému odlivu talentů do zahraničí, protože mnozí z nejschopnějších mladých lidí se rozhodují žít v privilegovanějších částech Evropy. A vládní politika škrtů, která podkopala rozpočty ve vzdělávání, zdravotnictví, kultuře a dalších oblastech nutných pro alespoň udržení ucházející kvality života, nešťastný trend — soudobou formu emigrace — jen umocní.

A co je horší, plody současné katastrofální a krátkozraké vládní politiky sklízí opozice složená na parlamentní úrovni z krajní pravice a populistického hnutí oligarchy Andreje Babiše. Dostali jsme se tak do bodu, kdy je velmi pravděpodobným scénářem, že se Česká republika po volbách v roce 2025 vydá ve stopách Slovenska a Maďarska.

Spásu pošetile očekáváme od technokratů

Jedním z důsledků upřednostňování produktivity je omezení politické debaty k mnoha klíčovým otázkám. Politici necítí tlak nabídnout společenské vize, vystačí si se slogany, v nichž se jen snaží nějakým „novým“, neokoukaným způsobem slíbit zvýšení výkonu ekonomiky.

Jinými slovy, za nejlepšího politika se může vydávat ten, kdo „ví, jak věci fungují“. A může se pochlubit statusem experta.

Technokratické pojetí politiky je v České republice dlouhodobě mimořádně vlivné. A experti jsou tradičně vnímáni jako ti, od nichž se čekají řešení společenských problémů. Výrok o „národě inženýrů“ tak není přesný, spíše by bylo na místě tvrdit, že jsme národem, který „věří inženýrům“.

Nejnázornějším a snad nejvýmluvnějším příkladem uvedeného fenoménu je zcela iracionální vztah českého politického establishmentu k jaderné energetice. Má hluboké kořeny v éře komunismu, ve které se zrodila myšlenka postavit jednu atomovou elektrárnu během každé pětiletky. Komunističtí plánovači tak chtěli vybudovat velké jaderné elektrárny v každém z krajů Československa: celkem jich měli naplánováno už takřka deset.

Před rokem 1989 byly nakonec dokončeny jen dva jaderné projekty, další dva: jeden na Slovensku a jeden v jižních Čechách, se stavěly po revoluci. Oba byly bohužel dokončeny: s masivním zpožděním a násobným překročením nákladů — po ostrých politických střetech a mohutných protestech občanské společnosti.

Dnes tytéž technokratické struktury, tedy jaderná lobby a korporace, které silou prosadily dokončení „staveb socialismu“ v devadesátých a nultých letech, znovu prosazují jadernou energii pod záminkou, že může být součástí řešení klimatické krize. Přitom představa, že klimatické krizi lze předcházet výstavbou jaderných elektráren je už dávno od základu vyvrácena.

Jenomže racionální argumenty v české debatě nemají nejsilnější postavení. A to zejména pokud jde o energetiku. Diskuze se často účastní osoby podléhající vlivu médií, která přímo vlastní fosilní oligarchové či jiné problematické korporace.

Mediální domy a noviny vlastní i oligarcha Daniel Křetínský, který masivně investuje do uhelných dolů, uhelných a plynových elektráren a další fosilní infrastruktury v celé Evropě. Křetínský kontroluje jeden z největších bulvárních deníků, deník Blesk, vlivný týdeník Reflex a několik rozhlasových stanic. Svá média se přitom neostýchá používat ve prospěch svých byznysových zájmů.

Mezi největší české vydavatele stále ještě patří i další oligarcha, bývalý premiér Andrej Babiš, který sice své mediální impérium prodává, aby vyšel vstříc novému zákonu o střetu zájmů a vlastnictví médií. Co to ale bude pro profil jeho médií znamenat, zda skutečně přestanou hájit především jeho zájmy, anebo zda začnou podobně sloužit někomu jinému, se teprve ukáže.

Velké korporace, jejichž pilíře tvoří masivní fosilní nebo jaderné elektrárny, jako je EPH Daniela Křetínského a Sev.en Pavla Tykače, ale také polostátní ČEZ, mají enormní zájem na zachování statu quo. Příležitosti pro menší podniky, nové modely produkce energie postavené na obnovitelných zdrojích a rozmanitých formách vlastnictví menšími podniky, obcemi či družstvy — jinými slovy zlomení moci fosilní oligarchie — stále ještě zůstává dalece za horizontem české politické debaty o klimatu.

Konzervativní věda o klimatu

Třetím leitmotivem české debaty o klimatu je specifická role zdejších klimatických vědců. Zdá se, že ti, kteří pravidelně dostávají slovo v médiích, mají větší obavy z toho, že budou označeni za „radikální“, než z klimatické krize jako takové. Mají tendenci vyhýbat se zcela reálným varováním před extrémními dopady klimatu, často bagatelizují spojení mezi extrémními jevy počasí a klimatickou krizí.

Klasickým příkladem je Radim Tolasz, často zvaný do většiny mainstreamových médií. Je to postava, která varuje častěji před „klimatickým extremismem“ a „zelenými radikály“ než před spalováním fosilních paliv.

Dalším pravidelně citovaným vědcem v mnoha médiích je Radan Huth, vedoucí Centra výzkumu klimatu Akademie věd ČR. Huth je zároveň aktivním členem vládnoucí ODS, která má dlouhou tradici klimatického popíračství.

Huth však není přímým popíračem klimatu. Uznává globální oteplování způsobené člověkem, ale často opakuje, že dnešní klimatická politika nedokáže klimatickou krizi vyřešit a že řešení spočívá v technologickém pokroku a přizpůsobení se extrémním projevům počasí. V zemi, kde oligarchové ovládají většinu médií, Huthovy argumenty podporující status quo dostávají zcela nepřiměřený prostor.

Nová zelená třída

Pokud chce Česká republika splnit své klimatické závazky, potřebuje samozřejmě rozsáhlé ekonomické změny. To se však neobejde bez kritické masy občanů, kteří se o takovou transformaci zasadí. Změny dosáhnete jen těžko, když fosilní oligarchie ovládá většinu energetického průmyslu, mediálních domů a klimatičtí vědci nemluví společně jasným naléhavým hlasem odpovídajícím vážnosti situace.

Nedostatek informované diskuse o zelené transformaci a klimatické krizi také ukazuje, jak jsou sociální nespravedlnost, oslabování demokracie a ekologická devastace vzájemně propojeny. Ani jednu ze tří zásadních krizí dneška nelze vyřešit jinak než současně.

Prvním nezbytným krokem je odstranit zájmy fosilních korporací z jakýchkoli jednání o energetické transformaci a budoucí energetické politice. To je jedna z oblastí, kde Evropská unie při ochraně zájmů svých občanů žalostně selhává, neboť fosilní lobby participuje na rozhodování o politických opatřeních, které mají být v první řadě zelená.

Současné je třeba říct, že české země nabízejí i řadu dobrých příkladů, pokud jde o zápas za záchranu klimatu a demokracii. V posledních letech se v českém klimatickém hnutí objevily nové obdivuhodné iniciativy a organizace jako Re-set a Limity jsme my. Vznikají družstva a udržitelné energetické systémy vlastněné komunitami nebo obcemi — všichni neúnavně pracují v zájmu nezbytné transformace k zelené, spravedlivé a skutečně demokratické společnosti.

Cestu k lepší budoucnosti České republiky představuje vybudování takového vnitřně rozmanitého a pluralitního hnutí, které se postaví zájmům fosilních korporací a oligarchů.

Cestu k lepší budoucnosti České republiky představuje vybudování takového vnitřně rozmanitého a pluralitního hnutí, které se postaví zájmům fosilních korporací a oligarchů. Naše země je laboratoří, v níž můžeme vyzkoušet, jaká budoucnost nás čeká. Stojíme před otázkou, zda bude společnost řízena vykořisťovatelskou třídou oligarchů a korporacemi směřujícími k autoritářské vládě a nakonec ke katastrofě, anebo se obrátí k zelené, sociální a participativní demokracii.

Zdá se tedy, že nastal čas pro další změnu politického a ekonomického systému v rozsahu sametové revoluce. A měla by se odehrát ve stejném duchu a se stejnými aspiracemi jako v roce 1989: tedy v duchu odhodlání k vytvoření spravedlivé, zelené a skutečně demokratické společnosti. Právě skutečnost, že ještě jen několik let před rokem 1989 nikdo revoluci nepředvídal, nám dává určitou naději, že ani dnes převratné změny nemusejí být tak daleko.

Text vyšel původně v angličtině pod titulkem The Czech Republic Needs a Green Velvet Revolution v rámci společného projektu magazínů Green Europe Journal a Voxeurop, s nimiž Deník Referendum dlouhodobě spolupracuje. V DR vychází autory částečně upravená česká verze textu.

El orden político parece estar quedando cada vez más obsoleto en un momento en que el mundo hace frente a un cambio climático desbocado, al aumento de la desigualdad y al resurgimiento de la extrema derecha. Las coaliciones progresistas ecologistas y de izquierdas han de traducir la polarización y el descontento generalizado en un apoyo popular a una agenda climática drástica que ofrezca soluciones energéticas a nivel político y social.

En la política internacional (climática) reina una discordancia virulenta que está plenamente normalizada. Año tras año, la ONU advierte con dureza que las inversiones en combustibles fósiles están abocando a la humanidad al “caos climático”. Sin embargo, gobiernos de todo el mundo, desde Grecia hasta Guyana, pasando por Estados Unidos y los Emiratos Árabes Unidos, esgrimen los manidos argumentos de la “seguridad energética” y la “dinámica del mercado”, encabezando al mismo tiempo la mayor ampliación de infraestructuras de combustibles fósiles que se haya producido en la historia de la humanidad.

Mientras la derecha se enroca cada vez más en argumentos hiperlibertarios, anticientíficos y conspiranoicos para apoyar su retracción de las políticas climáticas, los progresistas (incluidos los grupos socialdemócratas y ecologistas) no consiguen encontrar un contraargumento convincente. La paciencia del electorado se agota a medida que las desigualdades socioeconómicas, cada vez mayores, atormentan incluso a democracias consolidadas como las de Alemania y Suecia. Quizá así se explica el auge del partido Alternative für Deutschland (AfD), que surgió en parte como respuesta a una ley sobre el uso de la calefacción, una política insignia del movimiento ecologista que fue muy cuestionada incluso en el seno de la coalición gobernante.

Lo que esta retórica de ultraderecha no alcanza a comprender es la desigualdad extrema de las emisiones de carbono que hay detrás de este colapso climático. No se trata de una casualidad: a pesar de su postura antisistema, la ideología fascista es el producto del capitalismo (tardío), algo que ya hemos visto en los gobiernos de Trump y Bolsonaro.

A medida que el mundo se acerca cada vez más al punto de inflexión en materia social y climática, ya no basta con recurrir a la vieja política centrista y reformista de 1980. Estampar un impuesto moderado sobre el carbono a los aviones privados (que hay que prohibir) o establecer el pago de una tasa única a compañías petrolíferas billonarias (que hay que nacionalizar y desmantelar) ya no es una medida convincente para la ciudadanía, a la que se le ha pedido que cambie la manera en la que calienta sus hogares, se desplaza hasta sus lugares de trabajo o se alimenta.

Es hora de que los gobiernos afronten la verdad y la magnitud de la catástrofe climática sin más dilación. Deben admitir con honestidad que nuestros modelos climáticos no están preparados para hacer frente a los puntos críticos a los que nos aproximamos, pues la ciencia climática más puntera ha subrayado que la cuota de carbono “segura” es muy inferior a lo que se pensaba en un principio. Los países desarrollados deben redoblar sus esfuerzos para reducir las emisiones de carbono (y así alcanzar la neutralidad de carbono para mediados del 2030 y la negatividad en carbono para el 2040).

El calentamiento global se está acelerando a un ritmo tan vertiginoso que está superando las previsiones climáticas de los científicos “más agoreros”. Lo que se consideraba radical hace dos años (como el informe histórico de la IEA en 2021 que instaba a poner fin a la expansión de los combustibles fósiles) ya se ha quedado obsoleto. Es más, la mayoría (el 60%) de las reservas de combustible fósil deben permanecer en el suelo para limitar las posibilidades de calentamiento a 1,5 grados centígrados a la mitad. De hecho, el informe de la IEA de septiembre de 2023 apuntaba que los campos y las minas de petróleo ya existentes tendrán que cerrar mucho antes de alcanzar el fin de su vida operativa.

Un acto heroico

Hay que admitir y abordar esta crisis con una actitud firme y decidida. Los gobiernos deben ser igualmente sinceros respecto a quiénes son los responsables de todo esto, lo cual constituye una tarea política aterradora. Hay demasiadas partes implicadas: el complejo militar-industrial, las compañías petrolíferas y el lobby de la industria agraria o el nihilismo de la clase política moderada que ha atenuado y postergado esta urgencia durante los últimos 30 años.

Aplicar prohibiciones y regulaciones en base a objetivos a largo plazo como la lucha contra el cambio climático es el pasto favorito del populismo de ultraderecha.

Que quede claro: no sólo estamos atrapados entre una política nihilista y moderada y una ultraderecha envalentonada y resurgente. La teoría del “poscrecimiento” proporciona un extenso abanico de ideas para dejar atrás el crecimiento económico en busca del bienestar humano y la sostenibilidad medioambiental.

El poder del poscrecimiento reside en identificar los sectores y prácticas que debemos dejar atrás (industria cárnica, obsolescencia programada, la industria armamentística, los combustibles fósiles) y abrir un debate acorde con el contexto sobre hacia dónde deberíamos encaminarnos (comunidades ciudadanas de energía, agricultura sostenida por la comunidad, educación y sanidad públicas). El poscrecimiento ofrece, por tanto, un trampolín para las coaliciones progresivas verdes de izquierda, al ser una política que es firme en su confrontación sobre lo que está mal, pero a la vez plural, acogedora y visionaria.

Idealmente, una alianza “militante” verdirroja también debería apelar a una audiencia más amplia y más capacitada para forjar las grandes coaliciones necesarias para un cambio radical (político). El primer paso es adoptar la actitud de “la gente y el planeta antes que el beneficio”. Traducir estos conceptos en acciones concretas es el punto en el que se debate la gravedad política. Las políticas verdes han de lucir sus credenciales redistributivas, demostrando cómo pueden conducirnos a un alivio económico inmediato y a unas mejoras tangibles en nuestras vidas cotidianas, reparando alianzas deterioradas con la clase trabajadora y los sindicatos. En un momento en que las pérdidas y daños extremos están costando miles de millones a la economía de la UE (y aún más a la economía global), los economistas ecológicos deben abogar por la política medioambiental como la única manera fiscalmente disciplinada de salir adelante, mostrando el camino a liberales y centristas.

Volviendo al ejemplo del AfD y la ley de calefacción, la experiencia demuestra que el simple hecho de aplicar prohibiciones y regulaciones en base a objetivos a largo plazo como la lucha contra el cambio climático es el pasto favorito del populismo de ultraderecha. Es necesaria una contrapropuesta sólida de justicia social. ¿Cuáles son las buenas noticias? Abordar las desigualdades sociales de forma paralela a la crisis climática es una propuesta que goza de enorme popularidad, con un 68% de la ciudadanía europea a favor de este enfoque dual.

Ante una retórica antimedioambiental cada vez más populista y a menudo derrotista, la sociedad civil debe desmantelar con decisión el falso dilema que enfrenta al “clima” contra el “pueblo”, así como urgir a la clase legisladora a adoptar políticas climáticas interseccionales y transversales. En vista de las próximas elecciones europeas de 2024, la sociedad civil debe demostrar medidas concretas que los países pueden poner en práctica de manera simultánea para abordar la justicia social y climática.

Algunas soluciones como las comunidades energéticas pueden promover una adopción más rápida de energía limpia, a la vez que reducen las facturas de los hogares (especialmente los más vulnerables), y fortalecen la seguridad energética. A pesar de la mofa política hacia las políticas climáticas “conscientes”, un nuevo análisis de REScoop.eu y CEE Bankwatch evidencia que los países están tomándose en serio las inversiones y reformas para acelerar la energía limpia. El análisis de los Planes de Recuperación y Resiliencia mejorados, incluyendo los sectores de REPowerEU de 15 Estados miembro, muestran un gran apoyo a la agilización de los permisos, a la eficiencia energética y a la energía renovable. Las numerosas reformas e inversiones que rodean a las comunidades energéticas indican que los países están sopesando seriamente la necesidad de promover unas políticas climáticas que sean socialmente justas.

Energía democrática

Aunque las comunidades energéticas se guardan de no vender ninguna solución como milagrosa, lo cierto es que merecen una atención particular. Dado que funcionan explícitamente como entidades sin ánimo de lucro que siguen las directivas europeas, articulan de forma práctica la visión de poscrecimiento al priorizar objetivos sociales y medioambientales por encima de los beneficios. Las comunidades energéticas no son sólo una inspiración en el ámbito político, sino que también abordan realidades cotidianas al codesarrollar soluciones prácticas. Son formas legales a través de las cuales la ciudadanía, las PYMES, las municipalidades y otros grupos pueden ostentar la copropiedad y beneficiarse conjuntamente de proyectos locales de energía renovable. Al producir energía de forma local, permiten a las comunidades un acceso a la energía más barato y seguro, protegiéndolas del volátil y codicioso mercado energético de los combustibles fósiles.

Estamos sentados sobre un barril de pólvora repleto de descontento social generalizado.

La Energy Communities Tipperary Cooperative de Irlanda ofrece un servicio integral para renovaciones promovidas por la ciudadanía, ayudando así a la población local a lograr grandes mejoras de ahorro energético y comodidad en cuanto a la calefacción. En Grecia, la Comunidad Energética Minoica ofrece electricidad gratis a decenas de hogares mediante proyectos locales de energía solar a media escala. Enercoop, una gran cooperativa de suministro de Francia, aplica una pequeña tasa a las facturas de electricidad de sus clientes para luego reinvertir ese dinero en renovaciones y otras medidas de ahorro energético para viviendas sin recursos. En España, la cooperativa Som Energia financia y colabora con los municipios en actuaciones contra la pobreza energética. Gracias a la democratización de la producción, las comunidades energéticas atajan la brecha en sociedades modernas “democráticas”: no puede haber verdadera democracia sin democracia energética, incluyendo el control directo sobre los alimentos, la energía y la producción material.

Las comunidades energéticas prefiguran soluciones climáticas socialmente justas y redistributivas por principio. Hagamos un pequeño experimento teórico: ¿Y si los ambiciosos objetivos de la Directiva relativa a la Eficiencia Energética de los Edificios (EPBD, por sus siglas en inglés) estuvieran respaldados por préstamos (o subvenciones) por adelantado (en su totalidad), con cero intereses, y financiados por unas fuentes innovadoras como un impuesto sobre vuelos frecuentes? Tomemos el ejemplo anterior de Irlanda y apliquémoslo aquí: imaginemos la imposición de una tasa a la entidad más contaminante del país (9,3 millones de toneladas métricas de CO2 en 2022) y reinvirtamos ese dinero en renovaciones profundas para hogares vulnerables, todo ello facilitado por organizaciones que cuenten con la confianza de la comunidad, tales como las comunidades energéticas irlandesas locales. El elemento clave de las políticas climáticas reside en cómo la gente las percibe en materia de justicia social. ¿Quién de la ciudadanía irlandesa aceptaría una renovación doméstica forzada para cumplir con el EPBD o un impuesto sobre la carne (ya que la agricultura industrial es el segundo gran problema en Irlanda), mientras Ryanair sigue escaqueándose con exenciones al impuesto sobre las emisiones de carbono y falsas campañas de compensación de CO2?

Estamos sentados sobre un barril de pólvora repleto de descontento social generalizado. Los expertos y la sociedad civil han advertido repetidamente que la inminente extensión del régimen de comercio de derechos de emisión de la Unión Europea, que afectará al transporte y a los edificios, podría tener un impacto altamente regresivo, cuyo precio pagarán los consumidores más vulnerables. En lugar de aplicar una medida “parche” temporal para reducir los costes de la energía (algo que equivale a subvencionar los combustibles fósiles de forma indirecta), se anima a los gobiernos a concentrar todas las inversiones iniciales en fines estructurales tales como renovaciones exhaustivas, calefacción y refrigeración no contaminantes y movilidad eléctrica (pública). Estas acciones, enmarcadas en las recientes recomendaciones de la Comisión sobre la pobreza energética, son el tipo de previsiones necesarias para proteger a los consumidores europeos de la persistente crisis de energía.

Ansiedad climática bajo control

La ansiedad climática permea todos los aspectos de mi vida diaria, arrebatándome la alegría, la ilusión y el propósito de futuro. ¿De qué sirve nada, si todo va a acabar ardiendo de todas formas?

A falta de soluciones de mercado para la acuciante ansiedad climática, especialmente entre la gente joven, necesitamos construir nuestras propias alternativas, y rápido. Las soluciones están ahí y la mayoría son rentables. La Oficina Europea del Medio Ambiente sugiere que si la mitad de las subvenciones para calefacción basadas en combustible fósil se redirigieran hacia bombas de calor, Europa podría alcanzar un sistema de calefacción descarbonizado para 2040. Incluso en el caso de que los costes iniciales sean muy altos, tal y como ocurre en el caso de los proyectos de calefacción (comunitaria) urbana, los fondos públicos nacionales y de la UE podrían eliminar ese riesgo en las primeras etapas de desarrollo del proyecto. Los Países Bajos son el ejemplo perfecto: se está estableciendo un fondo de inversión pública multimillonario que será administrado por la organización de comunidad energética Energie Samen para establecer proyectos locales de calefacción renovable en el ámbito urbano.

Nunca hemos estado tan cerca de la catástrofe y de la utopía al mismo tiempo.

Malgastamos el tiempo hablando mientras nos acercamos cada vez más al precipicio abismal del desastre medioambiental, reforzando los bucles de retroalimentación del sistema terrestre y la agitación social general. Necesitamos coaliciones políticas amplias que puedan traducir este sentimiento de urgencia en una narrativa convincente y populista que emocione, enfade, entusiasme y, sobre todo, conecte a la gente. El progreso glacial de la política internacional a la hora de abordar las crisis medioambientales y socioeconómicas lo envuelve todo. Aun así, un sinfín de intangibles asientan sus raíces en todo el mundo: ideas ecosocialistas, concepciones y teorías más allá del crecimiento y vías horizontales de organización como las cooperativas energéticas.

Desconozco si eso es lo que mantiene mi ansiedad climática bajo control, permitiéndome albergar una esperanza y una razón, tan necesarias para seguir adelante. Quizás es sólo pura rabia contra un sistema caníbal que carcome el tejido que sostiene la vida. Lo importante es que nunca hemos estado tan cerca de la catástrofe y de la utopía al mismo tiempo, y en estos tiempos tan difíciles nuestra visión y convicción deberían permanecer más firmes que nunca: los progresistas europeos han de unirse desde una sólida perspectiva internacionalista para presionar por un Pacto Verde (global) que incluya soluciones prácticas y arraigadas en la comunidad que verdaderamente no dejen a nadie atrás.